Mentální středopolař(ky)

 

V ÚSP se cítil bezpečně a jako doma, každej chlápek s duší kluka.
Asi pět set dní jsem se těšil z  tý užitečný práce. Dospělí muži v akci, pohledný setřičky a vychovatelky a rozvážnej šéf.  A právě ty holky v bílejch mantlech  jsou středobodem následujících řádků. Nedočkavý slintající jarní krákorání.
                Mentálně postížený kluci měli pevnej denní režim, aby se měli - při svý ohromný labilitě - každý ráno o co opřít.
Budíček – úklidy – snídaně – prášky/injekce – procházka – malý volno – oběd – prášky – procházka …
Anička bývala redaktorka ňákýho rudýho plátku před vítězným listopadem 89, toho času o generaci starší kamarádka v ústavu sociální péče. Měla dost energie, aby zarputile dokazovala sobě i druhým – vesměs pomlouvačům – že se nenarodila jen pro rudou záři nad Kladnem. Vodili jsme naši školku na výlety na obligátní posedávání po lavičkách na zahradě ústavu, ale náš Downův cirkus si to štrádoval s úsměvem po celé Praze. Nahý a čistý. Parádní otevření mysli.. Pro nás, pro kluky, ale i pro nevědoucí normály na ulicích metropole. A hoši byli sakra zvědaví J. Trochu očistec. Prostě Anička si tu hvězdu na čelo zasloužila. Naši přechůdci si na podobný půldenní akce dlouhá léta netroufli.
S Ančou jsem ale nic neměl. Pár pusinek a asi dvakrát jsem jí změřil pružnost hrudního koše. Blbý cucácký trénování.

Ve svý pavučině jsem líčil na jiný samičky.  Brunetka Pavla, pětadvacítka, suše praktická kočka. Malinko jako věcnost Carmen Mayerové, když ve 30případech majora Zemana obluzovala nadporučíka Bláhu. Jak se  naskytla dobrá příležitost, probudil se oční kontakt a šlo se na věc. Nic moc spalujícího, ale absorbovals poměrně komorní odstředěnej sex. Ohne schmack, ohne Phantasie. Ale abych se nevytahoval, našich sociálně-společenských souloží nebyl ani tucet. Žádný zbytečný řečičky, city, vztahy nebo sliby – prostě sportovka. Místo kanonenfutter – lustfutter. Na chvíli dobrý, ale dlouhodobě – pro mě - o hovně. Sice nevzbudíš tolik výčitek svědomí, když doma manželka věší prádlo, zatímco ty trénuješ, ale …
Zajetým zvykem se stalo 2-3x týdně  pivko po práci a jednou jsme skončili na chlastu u Pavly v bytě. Top sestava.
                Pavla, její mladší ségra Inka, šukézní blondýnka Jana, harley Pavlina chlapa, holčičí nevyřízený účty a já. Začnu harleyem. Páníček byl v práci, stroj – v obyváku nájemního bytu – fantastickej, ale nejsem motoznalec. Kdyby se jednalo o pivko, to bych věděl, páč mistry dělá cvičiště. Inka, šílená zahořklá impulzivní  fiflena. Záviděla hezký holce i uhráka ve ksichtě. Lapidárně řečeno tupka, jak má vypadat. Vysoustruhovaná jemná prdelka Jana, to je jiný kafe. Věděl jsem nad slunce jasně, že ji hrozně chci. Tady nebo o kus dál, teď nebo za chvíli, ale dnes. Zadky jsme přilepili na koberec a klábosili o kravinách. Jak stoupalo napětí mezi čůzou a mou erotickou můzou, Pavla vycouvala z pokoje. Vrátila se, až když střelená mamba zaútočila a nelidský vřískot naplnil zahulenou místnost. Inčiny prsty se po houfu invektiv zaryly do blonďatý kštice. Chomáček vlasů lítal vzduchem, alew s pomocí mý chladný obšťastnice se mi podařilo mnohozvíře roztrhnout. Na to zazněly povely :
„Inka vedle! A ty odveď Janu.“ Nemělo význam, přít se s nasranou valkýrou. Rád jsem poslechl a s jackpotem opouštím Pavlin byt. Nakonec jim zůstal aspoň celej harley.
                Ke svý šťabajzně jsem se náramně měl. Chytil jsem ji kolem ramen, přitulila se a v mých očích plál neuhasitelný oheň touhy a chtíče. Mozek vysílal signály o neklamnym zhroucení logiky a celý moje tělo bylo v tranzu. To byl požár. Po cestě z Krče do Bráníka nás přivábila planinka s houštím podél silnice.  Sebral jsem veškerou drzost a povídám :
„Pojď, rozdáme si to tady.“
„Nechci být špinavá …“
„Neboj, dám pozor.“
Cítím tlak  v celém těle.
V palici mi vykvetla jediná myšlenka a bohužel nijak nesouvisela s neposkvrněností Janina šatstva. Naštěstí tráva byla OK.
Konečně to začlo. Zběsilá líbačka a dál všechno, jak má být až do okamžiku, než rozepneš kalhoty. Začala mi ho kouřit, cejtil sem, že se rozskočím vášnivou nedočkavostí. Krásně mi ho postavila, mezitím jsem jí stáhl džíny i kalhotky a zasunul. Pomalu a něžně. Leč úd opiven a ovíněn na stráži nevydržel. Padal, padal až vylít od rozdělaný práce.
„Tobě nechce stát. Moc jsi pil.“
„Jani, já tě moc chci, ale teď to asi nepude.“
„Hmm, tak jdem.“
Nejradši bych se neviděl.
Táhlo na druhou hodinu a liduprázdnou  ulicí nás provází tichá nervozita až k bránickýmu nádru.
Tramvajovou smyčku spoře osvětlovaly ledabyle rozeseté pouliční lampy.
Ticho.
Zas ten tlak v podbřišku.
Neklid  mizí.
Na sestřiženym trávníku, pár kroků od zastávky, stál asi čtyrmetrovej okrasnej stromek. Kolem něj se vine hlavní komunikace do Modřan, za níž občas mrklo okno v bytovce. Beze slov jsem odvedl původ svý chtivý trýzně jinošskýmu listnáči. Po dlouhym francouzáku v  judistickym sevření ji stahuju zase džíny na půl žerdi. Nato bílý kalhotky … pomalu … v nábožnym rozechvění. Hladil jsem Janin  výstavní zadeček a ona mi mnula pinďoura. Svět kolem mě ztratil řeč. Slyšeli jsme jen jeden druhýho. Vůně touhy nás stmelila v jedinej nadrženej monolit. Vrazil jsem svou kládu do rozžhavený vagínky.

Zdáli slyším :
„Přirážej ještě, ještě, víc, ještě …“
Ta vlhká chvíle trvala asi tejden. Byla fakt báječná. Po vytažení mi čapla penis a vysála ze mě veškerou energii. Spolykala moje krásný děti.
„Tak zejtra v práci. Ahoj.“
„Tak zejtra.“ A jdu si po svým.

 (11-13..8.2016)

 

 

+ 1 strana ilustrace (???)