Kdyby se pokusili ji pochopit,
našli by v její duši ukrytý strach...
Chtěli ji vlastnit, ale vzali jí lásku... opustili ji.
Nic jí nevrátili, nedali jí nic, co by chtěla...
Zlato a stříbro, prsteny a kameny,
co to znamená pro tu, která tančí
v měsíčním svitu?
On to mohl vědět, teď tu stojí osamělá...
Snila ve spaní, tisíckrát vyznala lásku,
ale co dělat, když nemůže mluvit,
nemůže říct slova, která chtějí slyšet.
Ví, že je sama a že je volná...
Oceán se leskne ve svitu Měsíce,
Měsíc, to slunce tisíců nocí...
Oceán šeptá "Kde jsi?"
Vlny pod hvězdami se mění na zlato...
Její duše se setkala s jeho, byl jejím světlem,
ona byla Měsíc a on Slunce, Slunce - zlato...
Oči oslepené jeho světlem...
Ale Slunce pohltilo Měsíc,
Měsíc ubýval, až zmizel úplně...
Oceán něžně volá...
Hvězdy se smutně usmívají,
pro tu, která padá...
Právě svítá, moře je tiché
oceán ji volá a bere ji do své náruče
smutek se rozplyne...
Nikdo si nevšiml, když umírala,
duše připoutaná k přílivu,
klesající vlny a rozšiřující se bílá pěna...
Její oči už nevidí, neživé prsty pohladil písek,
její zbitá duše je ztracená, opuštěná...
Vlny ji hladí, dech větru rozechvěl její vlasy...
tak tmavé a jemné...
Už neplač, slzy osušil vítr...
Jen oceán pláče a vzdychá...
|