Mám ráda obrazy, mám své oblíbené
malíře dob minulých i současných. Chladnou mě nechává většina abstraktních obrazů.
Buď je beru jako vhodnou dekoraci interiéru, nebo mám pocit, že si pan malíř ze
mě dělá srandu. Hirstovu krávu naloženou ve formaldehydu, a jiné chuťovky, zařazuji do
kategorie „lid je vůl“ a je mi jedno, že tato díla získala prestižní ceny.
Nesnáším vernisáže, tak jako premiéry a recepce.
„Hele
neblbni,“ muž mi strká pod nos pozvánku na vernisáž, vyvedenou na ručním papíře
s reliéfním písmem. „Hans je náš kamarád, tam jít musíme.“
„Hans
je tvůj kamarád,“ oponuji. „Spiťar, co si říká znalec vína. O vašich
ochutnávkách vím své.“
„To
říká někdo, kdo bez Beefeatru nedá ani ránu.“ Zaryje si.
„Jo,
královna Matka, budiž jí země lehká, a já, máme svoji úroveň.“ Odseknu na tuhle
podpásovku. „Tebe neděsí můj džin, tebe děsí, že se dožiji sto pěti let, jako
ona.“
„Tak,
pro rodinu by to bylo jistě nepříjemné, ale neodváděj řeč od problému.“ Mohl by
se živit jako pojišťovák. „Je to pozítří navečer.“
„Nejdu,
Hans je věčně ožralej patlal, co rozházel svůj talent mezi ženský a chlast.“
Trvám si na svém. Na jeho špičkování kašlu. „On už ani neví, jak vypadá
štětec.“
Když
jsem byla naposledy u něho v ateliéru, koukal na mě opileckým zrakem a
těžko si vzpomínal, která já jsem. Ztvrdlé, nevyčištěné štětce, trčely
z různých, ještě špinavějších nádob. Palety poházené všude možně, plné
ztuhlých vytlačených barev, jen smutně žalovaly na malířův nezájem o ně. Puch a
špína všude kolem. Hans „maloval“ mezi řečí a popíjením vína, vytlačoval barvy
z tub rovnou na plátno. Občas vyměnil láhev vína za širokou špachtli,
kterou rozmázl příliš tlustý nános.
„Hotovo,“
mázl špachtlí červenou barvu do široké čmouhy, přes modrý nános pod ní. „Jsem
dobrej, necelá hodina.“
„Myslíš?“
Ironii jsem se ani nepokoušela skrýt.
„Nelíbí?“
Opáčil udiveně.
„Ne,
je to patlanina. Já to vím a ty to víš taky.“ Už si neberu servítky. Štve mě,
mám jeho dva nádherné obrazy. Dokázal kdysi skloubit surrealistický námět
s lehkou barevností impresionistů. To už je pryč.
Nakonec,
pro klid v rodině (to udělám cokoliv), sedíme v autě a míříme na
vernisáž „kamaráda“ Hanse. U dveří galerie manžel odevzdává pozvánku a jsme
vpuštěni dovnitř. Za dveřmi nám mladík
nabízí sklenky se šampaňským. Odmítnu, jednak ho nepiji a jednak vím, že zpět
budu řídit já. Někdo mi podává katalog, ten neodmítám. Divadlo začíná.
„Jé,
zdravím,“ v ženě, která mě nadšeně zdraví, poznávám jednu z bývalých
modelek a přítelkyň Hanse. Chvíli to vypadá, že mě bude líbat. Ucukávám.
„Vypadáš pořád báječně. Ohromně vám to spolu sluší.“
„Ty
taky nejsi pořád k zahození.“ Slyším svého muže. Mě snad omyje. S kým
já to vlastně žiji? Tenhle jedovatý morous se mi mění před očima, v okouzlujícího
bonvivána. Ještě dvacetkrát si vyslechnu jak vypadám skvěle, báječně, jako to
dělám, že ty malé černé jsou kouzelné, ta kabelka je velice in, můj muž že je úžasný,
že mám štěstí, že ho mám. V momentě, kdy docházím k rozhodnutí, že
zbytek tohoto tyátru strávím na záchodě, se galerií ozve svěží dívčí hlas.
„Vážení
přátelé, dovolujeme si vám představit...“ Vypínám uši. Ty kecy jsou vždycky
stejné. Prohlížím si kurátorku. Mladičká dívka, která se oblečením vrátila
k Dětem květin, do šedesátých let. Jen kytka za uchem, nebo věnec květin
na hlavě jí chybí. A taky má boty. Orientální mušelínový kaftan nikomu neřekne,
jestli má anorexii, nebo nadváhu. Prsa, snad přírodní, ale možná silikony, ji
zvedají vpředu lem kaftanu o nějakých dvacet čísel. Přítomní se vrhají na malý
stůl, s občerstvením, já si začínám prohlížet vyvěšené obrazy. Jeden jako
druhý, pastózní nánosy barev, styl „co popadnu za tubu, napatlám“. Dívám se na
katalog. Tématický název „Znovuzrození“.
„Tak
co říkáš?“ Sám mistr mi stojí za zády.
„Chceš
slyšet pravdu, nebo ti tu mám zahýkat nadšením, ve jménu přátelství?“ Tak moc
bych chtěla být milá, ale nemůžu.
„Tak
jistěže pravdu.“ Samolibě vypne to, co bývalo kdysi mužnou hrudí.
„Průser,
kámo.“ Už nechci být milá. „Tuhle výstavu jsi měl nazvat Pohřeb.“
„To
jako myslíš vážně?“ Úsměv i sebevědomí je pryč.
„Smrtelně.“
Mistr se otočí na podpatku a odchází. Míří k mému muži. Je mi jasné, že jde
žalovat. Po chvíli zachytím manželův nepřívětivý pohled a nesouhlasné vrtění
hlavu.
„Trhni
si nohou, nádhero.“ Říkám si, je mi jedno co si myslí.
Cestou
domů je v autě ticho. Z okouzlujícího bonvivána, je naštvaný manžel.
Mlčím, vím, že on to nevydrží. Jen nechci přijít o výhodu odpovědi.
„To
jsi přehnala,“ zaútočí. „Někdy se chováš fakt nemožně.“
„Nepovídej,
na to jsi přišel až teď?“ Odseknu. „Budu ti říkat Blesku.“
„Náhodou,
Hans už prodal dva obrazy.“ Řekne vítězně.
„A
jeden z nich jsi koupil ty, že jo. Nebo oba?“ Víc posměchu už do hlasu
nedostanu. Mlčí.
„Tak
já se ke kamarádům...“ Začne přesvědčovací proslov.
„Nemluvte
za jízdy s řidičem!“ Sekám slova a můj pohled říká, že poteče krev. A já
vím, že od nyní budu chodit dál po výstavách, ale těch které si vyberu. Vernisáže
už mojí maličkost neuvidí, leda bych dostala pozvánku třeba od pana Borna,
Bíma, a podobných malířů, ale to nehrozí.
|