Asertivita aneb jak se
bránit pitomcům
Také se vám stává, že
když vás nějaký mizera naštve, ať již na úřadě, v obchodě, v práci víte tu správnou
odpověď na jeho hulvátství, až když už jste venku na schodech nebo doma, když
to pokoření líčíte rodině nebo přátelům ? Na tohle jsem byla dlouho expert,
stojíc už za dveřmi jsem se ptala sama sebe : „Proč jsi sakra neřekla, že ..
Tahle ta moje „nepohotovost“ mě štvala celé roky.
V prostředí mě známém, u těch které znám dobře se mi to nestávalo, tam
jsem našla pohotovou repliku nebo bonmot ihned. Když mě ale povýšená referentka
finančního úřadu vyhodila se slovy : „Srovnejte si to v hlavě, pak
v papírech a pokud se vám to povede, o čemž silně pochybuji, přijďte. Času
ovšem už moc nemáte, no vynecháte-li holiče, tak to možná stihnete.“ Vypadla
jsem z její kanceláře a ještě jsem jí za to poděkovala. Tahle tuna sádla
(na hlavě květák, mastný obličej házel prasátka jak zrcadlo), mě utřela jak
malou holku a já měla vztek, děsný vztek. Ne na ni, ale na sebe. Tehdy jsem se rozhodla,
že s tím musím něco udělat.
Uvědomila jsem si, že už roky jsem členem spolku „PŘEPRINT“
(Překrásné, prudce inteligentní), kde, dalo by se říci, je hlavní postavou
Máří, která by mohla asertivní chování vyučovat. Ano, ona byla ta pravá na koho
se obrátit. „No, když jsi z nich podělaná, tak se nediv.“ Pravila Máří na
mé nářky. „Je na tobě totiž vidět jak se bojíš. Narovnej hřbet, najdi oči
nepřítele, zabodni a neuhni. A do něj. Nejlaskavěji jak to dokážeš,
s hubou od ucha k uchu.“ Že by
měla pravdu ? Jdu na to.
První obětí mého „asertivního“ chování byl doktor na
pohotovosti. Patrickovi bylo špatně, zvracel a teplota mu stoupala. Vybral si
pátek večer. Vlasta rodinný lékař se válela na Kubě (zatímco její muž tam
pomáhal Castrovi budovat socialismus). V sobotu mu bylo už mnohem hůř,
teplota neklesala. Vyděšená jsem ho naložila do auta a jela na pohotovost.
V čekárně nebyla ani noha. Nesměle jsem zaklepala na nápis „Neklepat !!!“.
Když jde dítěti o život tak na nápisy kašlete. Za pět minut vykoukla sestra.
Sdělila jsem jí potíže mého syna : „Musíte počkat, ale pojďte dál.“ Vypsala
papír. Ordinace pořád zela prázdnotou. „Položte ho sem.“ Ukázala na bílé
kanape, které nevidělo čistící prostředek od Velké říjnové. Dala jsem pod dítě,
cvakající zubama, deku. Sestra zaklepala na dveře za ordinací. Nic.
Za dalších patnáct minut vkráčel ze zadních dveří doktor.
Vypadal jak Trautenberg, rukama si žmoulal rozespalé oči, na vousu měl ještě
část snídaně. Dítě se rozeřvalo.
„Uklidněte ho.“ Zavelel. Hladila jsem řvoucí dítě, leč
marně. Lékař obrátil oči v sloup a poslal mě sednou si. Trautenberg místo
aby se začal staral o mé „umírající“ , řvoucí dítě, klesl na židli za svým
stolem a tupě na něj zíral.
„Nepodíváte se na něj ?“ Začala jsem nesměle.
„Jo, až se uklidní.“ Vydloubl si poslední ospalek
z oka. A já začala být „asertivní“. Vztek mi bublal mezi srdcem a hrtanem.
„Pane doktore, mohu se na něco zeptat ?
„Hmm.“
„Proč děláte tuhle práci ?“ Vykouzlila jsem přes vztek, něco,
co mělo být úsměv.
„Co ?“ vykulil na mě prťavá očka.
„Víte, nezlobte se, ale na vás je vidět, jak vás to tady
nebaví a jak vás ti pacienti serou a jak jsou vám ukradený.“ To jsem asi trochu
přehnala, lekla jsem se. „Já být vámi, tak se na to tady vykašlu a dělám něco
co mě bude bavit. Třeba prodávat boty, nebo tak něco.“ Chrlila jsem ze sebe
takovým tempem, že to zaujalo i mé dítě a to přestalo řvát. Když se nebojí
maminka, tak se asi nemusím bát ani já usoudilo.
„No ženská co ....“ Už stál.
„Paní !“ postavila jsem se taky. „Jméno si přečtěte na tom
papíře co vám dala sestřička.“ Dítě jsem zabalila do deky a zamířila ke dveřím..
„Kam to jako jdete ?“
Ptal se nasupený doktor.
„K lékaři vážený, to dítě je nemocné, víte.“ Vykouzlila jsem
milý úsměv. Tedy doufám, že tak vypadal.
„Musíte uznat, že nemáme lehkou práci, jsem tu už dvanáct
hodin ...“ Začal smířlivě
„Já mám nemocné dítě, mám o něj strach a vaše problémy mě
momentálně nezajímají. Ostatně vám bych už nesvěřila ani naše morče.“ Přiznám,
byla jsem poněkud hysterická, ale když jde o mé dítě, navíc korunního prince
celého rodu, tak sedlám koně a jdu do boje.
„Ukažte dejte mi ho.“ Než jsem se nadála, vzal mi ho
z náruče a položil na kanape. A najednou to bylo, otevři pusinku, táááák
teď se nám chlapák nadýchne, sestro EKG, šikula, ty siláku. Po půlhodině
pečlivé prohlídky, injekci gamaglobulinu, vypsal tři recepty. Doporučil mi
studené zábaly nohou a : „Kdyby něco, tak sestra vám dá číslo a zavolejte. Jsem
tu do večera.“
Na rozloučenou mi podal ruku, na kterou by podle mého, měl
mít zbrojní pas.
Hned v pondělí jsem dámě na finančáku položila papíry
na stůl : „ Tady to je. Na nic jsem nepřišla, nic jsem nenašla. Na to jsem prostě
příliš blbá. Jedině vy jste ta osoba, která odhalí všechny chyby a nedostatky.
Děkuji předem.“ Než stačila odpovědět, popřála jsem jí s americkým úsměvem
hezký den a vypadla z kanceláře s tím, že spěchám, protože jdu k holiči.
Už hezkých pár let z úřadu nic nepřišlo. Dáma určitě našla co hledala, spíš
nehledala nic. Jen měla touhu někoho nakopnout, protože někdo třeba před chvílí
nakopl ji .
Při třetí reklamaci rádia jsem si vystála
v Elektroworldu již třetí frontu :
„Jo, pošleme to technikům.“ Pravil ten za pultíkem a začal
vyplňovat, mě důvěrně známý formulář.
„Omyl mladý muži, nepošlete.“ Klidně s úsměvem „Já to
rádio totiž nechci, je to potřetí a já k téhle značce ztratila důvěru,
chtěla bych zpět peníze.“
„To nejde, to musí posoudit technici.“ Opáčil mladý muž.
„Dle reklamačního řádu to jde.“ Opáčila jsem. „Vraťte mi
many a je to vyřízeno, To rádio nechci.“
„Paní za vámi stojí dost dlouhá fronta, vy ty lidi
zdržujete.“ Nedal se.
„ To je mi opravdu moc líto, ale pokud mi dle reklamačního
řádu nevrátíte peníze, ta fronta bude ještě delší.“ Bylo hodinu do zavření. „Platí
vám přesčasy ?“ Mile jsem se usmála.
„ Ne. Ale technici musí ..“ Pokusil se. Přerušila jsem ho.
„Nemusí vážený. Podívejte já mám času dost. Buď lísteček
k pokladně, nebo si budeme spolu číst v reklamačním řádu.“ Milý
úsměv. „Rozhodnutí je na vás. Ta fronta roste vám tu roste, nepříjemné. Vidím
to na přesčas.“
Začal vyplňovat formulář na vrácení peněz. Pán za mnou se
ozval : „To bylo lepší než v kině. Vy teda máte nervy.“ Smál se. Ještě že
neviděl, že zbytky mých nervů jsou nějak divně zašmodrchané klubko.
Ano, nebát se hlásit se o svá práva, nebát se říci co chci a
co nechci a hlavně na tom trvat. Narovnat záda, hlavu nahoru a dívat se přímo
do očí, neuhnout. A usmívat se i kdyby
se chtělo člověku řvát a ronit krokodýlí slzy. Zkroušený, bázlivý a nejistý
člověk bývá snadnou obětí těch, kteří si potřebují spravit své vlastní
pošmodrchané sebevědomí na druhých lidech. Díky Májenko. Funguje to.