Barevný svět. Oranžové slunce zapadlo za temně zelený obzor a noc rozprostřela nad šedivým městem svá černá křídla. Barevná světla neonů lákala poutníky jako bludičky do temných bažin velkoměsta. Julie, trochu starší dáma v modrých šatech se zarudlýma očima a rudými rty nalila růžové víno do stříbrného poháru zapomnění. Plnými doušky si užíval pocestný Jan v hnědém saku života v té chvíli okouzlení a pobláznění. Upíří drápy s temně rudými nehty sají krev z jeho peněženky. S těžkými víčky upadá do nejhlubšího snění a na sněhobílém polštáři kapičky rudé krve tančí. Bludičky bledé opět kolem zelených bažin krouží a lákají další pocestné do náruče zapomnění. Ulicí ozve se hlas sirén a záblesky modrého světla zaženou nestvůry do temných koutů. Noc byla krátká a první paprsky slunce vrací světu pestré barvy. Jen pocestný Jan bez peněz, bez barvy a bez života leží nehnutě v truhle, jež je teď jeho příbytkem, než upadne v úplné zapomnění.
Vzorec života. Myšlenky jak bourci poletují v mé hlavě plné zmatku a snění. Barevné vzorce a zlomky květin, křídou na tabuli napsané, žhavé slunce a studené pivo, protiklady jež se přitahují a součin života minus podíl zbabělosti, povýšené soucitem zapomnění, vytváří rovnici života, která stejně vždy nulou končí. Divoké sny za jasného dne před očima nádherné obrazy krouží a sny se jakoby náhodou v hlavě stanou skutečností, hučení v hlavě a světla se mění, výkřiky lásky a bolesti v jednu větu se spojí. Slova jak trny zaražené v hlavě, bodají a pálí a zlomky křídel motýlích a květin se navzájem promíchají. Mnohokrát vzorec na život jsem hledal, však vím, že pomalu umírám a život jde dál.
|