Dějství První : Kůlna
Krásná říjnová sobota v odlehlé přímořské vesnici welšského pobřeží. Průzračný přímořský vzduch zdál se být jako zrcadlo odrážející slávu slunečního svitu. Na obloze líně polehávalo pár beránků ačkoliv jižním směrem daleko na obzoru se tmavilo nebe opírající se o vlnky dřímajícího moře. Z nedalekého pobřeží sem doléhalo veselé pokřikování racků laškujících ve výšce v závojích větru.
Od zadního vchodu do domu to bylo jen několik desítek metrů přes udržovaný trávník a malými kamínky sypanou cestičkou ke kůlně stojící na okraji kanálu vedoucí do zátoky. Suché stébla vysokého rákosu se pohupovala zprava do leva.
Malé rybářské lodě tu nejsou od chvíle kdy děda omdlel a při pádu si rozbil hlavu o bok lodě. Spadl mezi molo a bok lodi. Trvalo to pár dní než byl objeven vnučkou, která zrovna ve svém lůně nosila dva syny. Byl to pro ni hrozný šok když objevila dědovo tělo. Bledé a rozmáčené, zabalené v potrhaných hadrách pracovního oděvu. obalené chaluhami a jiným říčním bordelem. Byl to pro ni takový šok, že v zápětí začaly silné kontrakce. To asi neposední kluci byli tolik zvědaví, že se rozhodli vyklouznout z temnoty na světlo a spatřit smrt ve chvíli zrození. Jejich máma ještě stihla dojít k domu. Naštěstí tu bylo několik lidí od policie vyšetřující dědovo zmizení. Naložili ji do auta a odvezli k porodní bábě v blízké vesnici.
O pět let později, v onu říjnovou sobotu, v té stejné kůlně u kanálu, vetché a děravé jak prošoupané vojenské ponožky, si ti dva bráchové hráli na četníky a lupiče. Skákali tam po harampádí přikrytém plachtami, vyřazeném nábytku a zapomenutými čluny. Kraválu nadělali až běda. Vždycky byli tolik hluční, zvědaví a divocí. Starší bratr rád předstíral, že je lupič nebo gangster a mladší tudíž musel dělat poldu. I když se to nezdálo, měl víc smyl pro pořádek a povinnost a taky byl pravdomluvnější, za což se mu starší bratr pokaždé smál a říkal, že je hloupý. Možná ho to mrzelo, ale nedal se ponížit. Zatvrdil se a stal se hrdý na své ctnostné vlastnosti.
V jejich 17-cti letech se jejich životní cesty rozešly. Mladší se rozhodl zůstat v rodném domě a v blízkém městě pracoval v tkalcovně a přádelně. Starší zmizel někde na severozápadě v průmyslovém přímořském městě nadobro.
Kyvadlo hodin odměřilo mnoho dní a nocí, tak jako pobřežní vítr nespočetněkrát odvál zrnka písku na jednu stranu pláže a pak zase zpět, přesto mladší bratr nikdy nezapomněl na svého staršího a kdykoliv postával u kůlny a naslouchal šplouchání vody pod prkny mola, vzpomínal jak si tu hráli a řvali a vůbec je neděsilo, že tam někde pod molem se utopil jejich děda. Jediné co je dokázalo vytrhnout z těch nekonečných rvaček a honiček bylo volání mámy k obědu nebo k večeři. To se oba najednou zarazili a jeden druhému řekli: ”už je čas, brácho – už je čas”. Bylo to jejich nedomluvené heslo, které umělo ukončit jejich dovádění.
|