Pokaždé na podzim, když spatřím na poli hejno černých ptáků, slyším jeho chraplavý hlas: „To nejsou vrány. Jsou to havrani." Chladné podzimní ráno. Prolezla jsem neznámým oknem neznámého domu na neznámou zahradu. Mezi starými stromy bez listí budka s vyřízlým srdcem. Dosedla jsem obnažená na ojíněné chladné dřevo. Kolem hejno hladově splihlých slepic. Na klín mi skočil rezavý kocour. Hlasitě předl. Hřál mě, prokřehlou, nevěřící... Černí ptáci s krákoráním dosedali a zase vzlétali z korun starých stromů. Tohle žiju? To není sen? I tyhle vrány jsou skutečný? „To nejsou vrány. Jsou to havrani.“ V okně neznámého domu se objevila zarostlá tvář neznámého muže. Z úst mu stoupal bílý obláček, když zvolal chraplavě do mlžného rána ta slova. Jako by četl moje myšlenky. Oknem s oprýskaným rámem vrátila jsem se do domu. Mezi prázdnými lahvemi od piva, rumu a laciného vína, kolem rozestlané postele s pruhovanými obrovskými peřinami...k telefonu. Muž přikládal do kamen a mluvil ke mně, aniž by se na mě podíval: „Usnulas dřív, než sem stačil zatopit.“ Zvedla jsem sluchátko, vytáčela pomalu číslo taxislužby. Jenže. Nevěděla jsem, kam mají pro mě přijet.
|