Jela
jsem tramvají, podvečerní předvánoční Prahou. A vzpomněla si na ten příběh
horkého pražského léta.
Vzpomněla
jsem si na toho muže, protože on se podvečerů bál. A taky se bál předvánočního
času.
Horký den už od samého rána. Vláčela jsem se rozpálenou prašnou ulicí a měla
ukrutnou žízeň. Pivo si dám spíš výjimečně, tentokrát ale ve chvíli, kdy mě
ovanul z otevřených dveří hospody výčepní závan, mě představa orosené
sklenice s chladným zlatým mokem doslala do euforie.
Sundala jsem tmavé brýle a vešla do zeleného chládku. Za barovým pultem leštil
barman číše, hovořil s jediným zatím hostem, velkým mužem stojícím mezi
barovými stoličkami nad malým pivem.
Před sebou představu orosené sklenice, oslovila jsem oba muže s nadšením. Toho
před barem, jestli si k němu můžu přisednout a toho za barem, aby mi
rychle načepoval.
Pivo
jsem pila s opravdovou rozkoší, bylo mi najednou svěže, radostně, nenuceně
jsem se s oběma muži bavila. Řeč se stočila na Francii, tak, jak jsme ji
každý z nás poznali. Postřehy muže vedle mě nadchly, vnímali jsme věci stejně.
Z okolí začali přicházet úřednice a úředníci na obědy za stravenky, obsazovali
jídelnu ve vedlejší místnosti, náš barový pult míjeli. Číšník odešel věnovat se
nově příchozím a my, já sedící na barové židličce a velký muž stojící vedle mě
nad pořád stejným malým pivem, jsme osaměli.
„Žijte
se mnou.“ Zaskočil mě po chvíli ticha muž jednoduchou přímou větou.
Z výrazu jeho tváře bylo zřejmé, že vůbec nežertuje. Myslel svoji nabídku
docela vážně.
Žije
prý nahoře v patře, tady nad barem, sám. Pracuje od čtyř od rána, pak má
celý volný den. Jenže neví, co s ním. Neví, co se svým dlouhým volným dnem.
Dívala jsem se na toho muže, na prací vypracované tělo, na ostře řezané mužné
rysy v jeho obličeji.
Dívala
jsem se do tváře zajímavého muže, který uměl poutavě vyprávět a který si po
práci stoupl s jediným malým pivem k baru, než začnou vydávat obědy,
aby pak den co den u televizních seriálů, jejichž jména mi nic neříkala, čekal.
Čekal na spánek po erotice, se kterou byl ve své posteli sám, jen se svými
představami.
Říkala jsem si: „Ten muž by mohl přece všechno!“ A řekla to i jemu.
Měl mužnost, měl sílu, měl inteligenci. Mohl by mít vzdělání, mohl by mít
rodinu nebo spoustu žen. Taky to všechno nejspíš už měl.
Jenže
teď neměl smysl…proč žít.
„Nikdy
jsem neviděl ženu takhle vcházet.“
Do jeho života jsem ale vstoupit nemohla. I když měl tak podmanivý hlas a
krásné ruce.
Šel mě doprovodit na stanici tramvaje.
„Stojím tam každý den před obědem. U toho pultu. Kdyby jednou…třeba…“
Teď stál na stanici, sám v davu čekajících na tramvaj. On na žádnou tramvaj
nečekal. Stál tam s rukama v kapsách džín, stejně modrých jako jeho smutné
oči.
|