Dědila jsem po sestřenici z druhé kolena. Vkus sestřenice ani zdaleka neodpovídal vkusu mému, což pro mě bylo dost traumatizující. Cítila jsem totiž povinnost plnit přání svých milovaných předků ještě dřív, než stačili svá přání vyslovit. A tak jsem oblékala  „krásné šatičky“ a snažila se zapomenout, že je na sobě mám.

Vrozená schopnost empatie, talent, který mi komplikoval dětství. Vnášel do něj chvějivě upocené úzkosti.

Moji předkové byli šťastní ze své dokonalé holčičky a já šťastná z jejich štěstí, kterého jsem byla strůjcem.  A tak nikdy v mém dětství nepoznali moje skutečné pocity, moji pravdivou povahu. Sebe samu, dobrovolně, vydávala jsem všanc citovému vydírání.

Přišla další strašidelná várka od sestřenice. Tentokrát mě ale skutečně něco zaujalo. Dva kousky. Bleděmodrý a bledorůžový. Podvazkové pásy.

Popadla jsem je a dychtivá s nimi běžela přes ulici ke kamarádce.

„Bleděmodrý si nechám, bledorůžový dám jí…“

Podvazkové pásy, stejně úzké jako naše dětská tělíčka.

Vysypaly jsme prasátka a šly si koupit tenoulinké silonové punčochy. Prodavačka v tepu nezklamala. Neomylně neomaleně uváděla nás do rozpaků. Tak, jak dospělí lidé děti bez rozpaků do rozpaků uvádějí.

Pak konečně, v šeru neútulného pokoje s mohutným leštěným nábytkem, svlečeny do triček a kalhotek, navlékaly jsme pavučinkové punčošky a vzrušeně připínaly je k podvazkovým pásům. Hladily útlá stehýnka, lýtka. Natahovaly nožky v nejrůznějších pózách. Zrovna ve chvíli, kdy do pokoje vešel o pár let staří bratr mojí kamarádky se svým kamarádem.

To přistižení nesla moje kamarádka daleko hůř než já.

V erotickém houstnutí vnímala jsem proměnu starších kluků, ke kterým jsem do té doby vzhlížela s dětským respektem, a kteří se, náhle zranitelní, snažili zakrýt svoje rozpačité rozechvění.

Opojně jsem prožívala svou první chvíli svádění.