|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Když jsem byla malá a v tátově červeném embéčku jsem seděla, vedle dálnice, že vede v podstatě rovnoběžně normální silnice, jsem věděla.
Pár týdnů uběhlo, váhání nekonečné překvapilo. Krutost Tvá nezničila nic, ego Tvé pobavilo.
Že škodolibost zdravá není, vím, ale já byla, jsem a budu hravá. Jednu výhodu proti Tobě mám, na rozdíl od Tebe svůj směr znám. Z rohu do rohu neosciluju a mraky důvodů neřeším. Vzdorovala jsem, bojovala, abych se Tobě vyrovnala. Dnes do hloubky umím jít, po povrchu neplácám se jako Ty.
O důvodech a příčinách cest našich jsem přemýšlela. Na různoběžnost, rovnoběžnost, souběžnost, horizontální, dorsální, frontální, mediální, sagitální, proximální, distální a paralelní roviny jsem narazila.
Podle čeho pozná se směr pravý? Laterální, kraniální, kaudální, superficiální…?
Vyfikundaci Tvou jsem odhalila… Jsi zákeřný. Namyšlený. Zamyšlený. A překvapený.
Až rychlostí vysokou po dálnici směrem svým pojedeš, vedle mrkni se na silnici souběžnou. Významy jsou schovaný, snadno je neslyšíš. Ten, kdo to má v hlavě srovnaný, hledá, hledá... Měj oči otevřený, uši otevřený, srdce otevřený ze všech stran. Nezáleží na druhu cest, není podstatné, kdo/kam vlastně běží. My, co cítíme, to víme. Jedno je, kam jdeme. Mít se ke komu vrátit... je důležité.
|
|
|