|
Tom a já
jsme spolu sdíleli společný brloh už něco přes rok.
Tenkrát mě
vyhodili ze školy, a já jsem tak musel opustit kolejní život a všechny výhody,
které každému českému studentovi nabízí trojjedinost ŠKOLA-KOLEJ-PRAHA. Popravdě,
mě ta první složka skoro nic neříkala. Ale tak to prostě chodí ‒ když si chce člověk užívat
těch zbývajících dvou věcí, musí respektovat i tu nejméně zábavnou, tedy školu.
Stejně je tomu i naopak. Pokud by se někdo (a takoví lidé opravdu existují, pár
takových stvoření jsem sám poznal) chtěl zaměřit pouze na školu, musí se holt
smířit i s nástrahami života na koleji a s obrovským blikajícím
bordelem, kterému říkáme hlavní město Praha.
Jenomže nic
netrvá věčně a jednou se můj trojlístek pěkně od základů rozsypal. Ve škole
toho po mně začali chtít nějak moc a já se tak musel po několika neúspěšných
zkouškách pakovat ‒
jak ze školy, tak z koleje.
Bylo tedy
po škole i po koleji, ale Prahy jsem se jen tak bez boje vzdát nechtěl. Projel
jsem si tedy pár inzerátů a našel si pěkný malý byt. Bylo to ve Vršovicích,
takže ani v předraženém centru, ani daleko od centra, kde by chcípnul pes.
Zkrátka ideální místo.
Asi tři
měsíce jsem tam bydlel sám. V tu dobu jsem pracoval v jedněch
regionálních novinách, kde mi dali na starost rubriku „Kultura“. Byla to úplná
pohodička. Chodil jsem zadarmo na všelijaké koncerty, divadelní představení,
autorská čtení, vernisáže ‒ prostě na veškeré akce, které si představíte pod
pojmem kultura ‒ a když se mi to líbilo,
napsal jsem o tom článek.
Jenomže pak
jsem to zase posral. Na jednom nudném jazzovém koncertu jsem se trochu připil a
hodil po saxofonistovi půllitr s pivem. Štval mě, ani nevím proč.
Nic se mu
sice nestalo, ale naštval se a představení předčasně ukončil, a co je hlavní, já
přišel o práci. Šéf mi opatrně vysvětlil, že bude nejlepší, když už se u něj
v redakci neukážu. Šmejd.
Jakmile
jsem přišel domů, sednul jsem si k netu a zkouknul pár inzerátů. Hned jsem
na některé z nich zavolal a netrvalo dlouho a já měl zase džob. Vzali mě
jako redaktora ve firmě, která provozuje několik internetových portálů. Měl
jsem psát recenze na hudební cédéčka. Práce bylo sice málo, ale zato stačilo
sedět doma a čekat, kdy mi dá vyšší moc příkaz k napsání dalšího mého
žvástu.
Peněz bylo
ale pomálu, a tak jsem se rozhodl skoncovat se svou samotou a zároveň najít
někoho, kdo mi pomůže platit nájem. Dal jsem si inzerát do novin a čekal.
No a byl to
právě Tom, kdo se jako první na můj inzerát ozval. Pamatuju si, že když jsem mu
přišel otevřít, měl na sobě dost otrhané hadry, v puse cigáro a
roztřesenou rukou mi podával lahev fernetu, prý na seznámení. Hned jsme ji společně stáhli, pokecali o
životě, o holkách, o chlastu, o knížkách, o muzice a kdoví o čem ještě, a stali
se nerozlučnou dvojkou, přáteli, kteří se na sebe můžou spolehnout.
Teď po roce
rozhodně nelituju, že jsem Toma tenkrát přijal za svého spolubydlícího. Zažili
a zažíváme spolu tolik věcí, že je možná hřích o tom jen tak mluvit. Možná to
zní trochu teploušsky, ale Tom mi za tu dobu fakt přirostl k srdci a po čase
můžu říct, že mám fakt dobrýho kámoše.
|
