Oslavy
nového roku nemám rád. Všichni jsou do Silvestra celí udělaní, ale když se nad
tím tak zamyslíte, dojde vám, že nemají vůbec proč. Většina lidí se totiž
akorát šíleně ztříská a je ráda, že to může sobě i ostatním nějak zdůvodnit.
To, co dělají všichni na Silvestra, já dělám prostě když se mi chce. Nečekám na
to, až mi kalendář přikáže, že se mám opít. Opiju se, když na to mám náladu…
Jako by
bylo co slavit. Prostě končí jeden rok a začíná jiný. Ve formulářích budeme od
teď do políček „datum“ psát zase chvíli jiná čísla. Je to snad důvod k oslavě?
Proč tedy neslavíme i konec měsíce nebo dne?
Ale má-li
někdo tu potřebu, ať si to užije.
Letos se mi
ale svůj silvestrovský bojkot dodržet nepodařilo. Už ale aspoň vím, jak jsem tu
zatracenou noc strávil. Ráno, když jsem se probudil na těch schodech, jsem si
nemohl vzpomenout, ale Tom (můj spolubydlící) mi paměť osvěžil. Byli jsme na
pařbě, kam nás dotáhla nějaká Tomova kamarádka. Popravdě řečeno, slovo
kamarádka se pro tuhle číču moc nehodí. Tom ji totiž znal sotva den, jenomže se
mu prostě zalíbila a ucítil potřebu ji poznat blíž.
A tak nás
dívka, jejíž jméno jsme já a nejspíš ani Tom neznali, dostala na party kdesi ve
sklepě jednoho pražského činžáku. Teď s odstupem času si vybavuju, že tam
byla spousta pití a že Tom odešel dost brzo. Pak mi vysvětlil, že ho tam začal
srát nějaký týpek, který ho pořád přemlouval, aby s ním šňupal koks. Ne že
by měl Tom něco proti drogám, to spíš naopak, ale prostě si potrpí na svoji
vlastní kvalitku a taky je dost zásadový. Když na to nemá chuť, tak si zkrátka
nedá.
Tak se teda
sebral, odešel a mě tam prostě nechal. Já už si pak pamatuju jenom to ráno na
schodech.
První den
v roce jsme s mým spolubydlícím strávili dlouhým hovorem o životě,
zkaženosti světa a existenciálních problémech, které se na nás najednou nějak
rychle nahrnuly. Při tom jsme seděli na zemi a buď kouřili cigarety, nebo si
podávali jointa.
Najednou se
z chodby ozvaly dveře. Někdo vyšel z koupelny. Tom se zarazil a začal
si v hlavě znovu promítat včerejší noc. Po chvíli vytřeštil oči, vyděšením
pootevřel pusu, pak se oklepal a oznámil mi: „Ty vole, Marika!“
„Cože? Kdo?“
„Ta holka, co nás včera vzala na tu oslavu,“ bylo mi
vysvětleno.
Tom si pak
ještě vzpomněl, že když odcházel ze silvestrovského mejdanu, nebyl sám. Ne že
by se mu podařilo Mariku sbalit, jenom chtěli oba z večírku vypadnout a přitom
nechtěli přestat oslavovat. Můj galantní kamarád proto pozval tuhle slečnu
k sobě na skleničku. Jenomže jakmile došli do našeho bytu, oba usnuli. Tom
se dopotácel do své postele, jeho dámský doprovod strávil noc ve vaně.
Marika
vstoupila do dveří, podívala se na nás a začala se červenat. Musel jsem se
začít smát, když se nám začala svým roztomilým ruským přízvukem omlouvat za
všechno, co tu noc vyváděla.
„Klídek, my si ze včerejška skoro nic nepamatujem, takže vše
je ti odpuštěno,“ uklidnil jsem ji a nabídl, že ji doprovodím domů. Zasmála se
a souhlasila.
Byla to
nádherná mladá holka, něco kolem osmnácti let. Na její tvář bych se vydržel
dívat hodiny. To by mi úplně stačilo, prostě se na ni koukat. Snad budu mít
někdy tu příležitost.
Došel jsem
s ní k tramvaji, která ji odvezla domů, a cestou se mi podařilo
získat její telefonní číslo. Pak jsem se vydal zpátky a doufal, že Mariku ještě
někdy uvidím.
|