Ve zchátralé kapličce zní starý zvon,
již dlouhá léta skřípe ten známý tón:
Kdo zvon slyší, mrazí ho v zádech.
Kdo zvon vidí, tají se mu dech.
Je to zvuk, co budí ze sna,
co ti dává pocit těsna.
Oči dokořán, v ústech sucho.
Těšíš se, kdy už bude ticho.
Jaký to byl ale hrozný omyl!
Zvuk zvonu jak by vaz tvůj zlomil;
vymazal starosti,
zlámal kost po kosti.
Tělo bez života náhle zchladlo,
do připraveného hrobu spadlo.
Náhle zem se nad ním zcelí,
člověk již nemůže ven z cely.
Jeho duch však přežil těla skon
a vtekle rozeznívá starý zvon.
Lačně a bezcitně jinou oběť vyhlíží,
je to jeho dcera, ale zvon už neutiší. |