Po tiché hladině utopených očí,
plakal smutek
a pluly lod´ky vzpomínek.
Ve světě udušených slz,
šeptala noc
o křiku prázdnoty.
Ze zkrvácených rukou utíkal hněv,
bolestný víc než shnilé kopretiny.
A zašlé vzpomínky stékaly
do zlomených světů.
A duše uvnitř snila.......
….....o tichém moři v oceánu
prázdnoty.
A její hlas,
škrcen tmou v zármutku,
sfoukl plamen naděje
a zapálil světla nad hrobem.
A ve strachu,
nad každým výdechem,
psala jsem očím zrezivělé výkřiky,
do mříží u oloupané zdi.....
…...........o tom,
jak mrtvý plamen svíce šeptá s mou
smrtí nad hřbitovem.
|