|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
S horou svršků jsem vyrazila na obchůzku. Výhodou bylo, že tak každý hned pochopil, co chci a zbytečně se nevyptával. Silná žena s párou zvlhlými vlasy mě přísně zhlédla a slíbila vše zařídit. Stála jsem na kraji hradeb a shlížela k lesu. Přímo mě z té dálky volal a lákal, sliboval bezpečí a útočiště. Na nádvoří jsem pozorovala ostatní při práci. Jejich čas plynul o tolik klidněji než „tam u nás“. Pracovali neuvěřitelně soustředěně, ať pomocníci kováře, hrnčíř nebo žena, jež nosila prádlo v nůši od řeky až na hrad. Znali se, povídali si, dokonce občas někdo i zpíval. Jasně, že jsem zpozorovala i pohledy plné záště a spiklenecké hloučky, v nichž se asi drbalo ostošest. Nedělala jsem si iluze, že život zde je lepší než náš, spíš se mi díky tomu zastesklo po domově.
Cestou do věže zaslechla jsem hovor dvou pěkně oblečených dam z družiny Sirenai. Byla jsem hned „jedno velké ucho“! „Je to tu jen ztráta času, už abychom se navrátily domů. Anebo se vydaly na tu druhou cestu.“ „Jak jsou oba směšní, že? Zvláště ten starší. Jak je vůbec mohlo napadnout, že by naše paní pojala za chotě kohosi jiného než krále?“ „Včera v noci!“ hihňala se ta mladší, „jak pokoušel se veršovat, to bylo …“ naštěstí zmlkla v návalu smíchu. Sice mě u srdce hřálo vědomí, že se Mairon v citech té následnice trůnu šeredně plete, ale škodolibost mi dlouho nevydržela. Mrzelo mě to kvůli němu. On se snaží a ty „husy“ z něj mají legraci! Tak přeci jen Sirenai baží po králi. Toho bych jí přála, oba jsou asi tak stejně „příjemní“, skvěle by se doplňovali! Pořád jsem měla divný dojem, že cosi mi v řeči těch žen uniklo. Nějaká, pro králova bratra důležitá informace. Ale co to bylo?
Z honu na počest princezny se královská družina vrátila pozdě odpoledne. Vyhlížela jsem jezdce už zdáli a pak včas čekala u stájí. Jak poslušný pejsek, což? Hlavně proto, že starost o koně byla tou nejpříjemnější z mých povinností. Mairon zdál se nepříjemně překvapen, že mě tam vidí. No bóže! Mezi čeledíny kolovaly zvěsti o tom, jak je Sirenai odvážná jezdkyně a jak se měla k Maironovi, jako by už byla ruka v rukávě! Naivky! „Jediné, co jsem po tobě chtěl, bylo, aby sis odpočinula. Ale ty ne, zrovna budeš běhat po venku!“ přivítal mě „můj pán“ zpět v pokojích, „bylo by možno, abys jedinkráte poslechla, co pravím?“ „Vidím, že se snažím zavděčit se ti stejně zbytečně, jako ty se snažíš zalíbit té jižní princezně!“ uraženě jsem zvýšila hlas. Hloupý nápad. Vyvolal akorát bouři. „Nepleť se do toho! Nic není ti známo o mě, ani ses neobtěžovala pochopit cokoli z našich zákonů a zvyků! Nerozumíš ničemu a klidně zde vynášíš soudy? To ti zhola nepřísluší! Lituji, že …“ nedopověděl, ale bylo mi jasné, na co naráží. Odhodil meč na zem a rázoval ke dveřím. „Omlouvám se,“ hlesla jsem do jejich bouchnutí, ale má slova těžko slyšel. Tak to jsem asi přehnala …
Hodiny strávené s půvabnou Sirenai letěly jako voda. Kupodivu byl jsem schopen konverzovat a hovořit na tak nedůležitá témata, jako je krása slunečného dne, barva jejích vlasů či odstín modři vodní hladiny zdejší řeky. Stále skvěl se jí na rtech něžný úsměv, tolik odlišný od rozhodného výrazu jejích očí. Stála-li vedle mě, byl jsem jí zcela okouzlen. Ostatně jako všichni v mém okolí. Až na jednu výjimku. Právě ta! Nestačí, že vyvolala nezvladatelný chaos v mém životě, provede jej i v mých komnatách! Od toho jsou to mé vlastní pokoje, aby v nich vše stálo tak, jak já řeknu! Je to jen a jen její chyba, že při všech těch důležitých starostech, které mám, neuvědomil jsem si, že některé povinnosti Ethis jsou pro to zranění nad její možnosti! Cizinka jedna! Přijde den a budu litovat … Zachránila mi život, pravda. Nebudu tedy litovat. Proč však ty záležitosti nemohou probíhati jednoduše? Vím přec, z jakého důvodu kývl jsem na měsíc meškání jejího na hradě. A proč ne? Jsem muž! A z královské krve! Není mi lhostejná a nepamatuji si, že ona by se mým činům bránila. Ale tím to končí! Nemá žádného práva pouštět se do soudů ohledně mého vztahu se Sirenai! Ona si za měsíc zmizí a já budu žít zde do konce svých dnů.
„Pane, navrátily se hlídky ze severu!“ „Uveďte ty muže neprodleně ke mně,“ rozhodl jsem. „Situace je napjatější, než bývala, hordy Norsetových nohsledů se sice stáhly za hranice jejich země, však zvědové hlásí, že panovník ten svolává vojsko. Horalé se bouří a jsou stále odbojnější. Právem bojí se o své životy, oni jsou první na ráně, překročí-li Norset horské hřebeny. Všichni věří, že král ochrání svou zemi, pane.“ Mě jejich slova přesvědčila, však Arnala nikoli. „Plánuješ snad, že spojenectví s jižní zemí zaručí nám mír? Norset se nevzdá bez boje. Bude nutno zatlačit jej, kam patří!“ „Jedno po druhém, nejdříve Sirenai, pak vyjednávání s vládcem severu. Tví zvědové jistě události dramatizují. Pamatuj, že není doba neuvážených činů! Věř svému králi, Mairone, je-li pro tebe obtížné věřit svému bratru!“ „Obnov tedy své spojenectví s Norsetem, tobě jistě vyjeví důvody svého jednání!“ zkoušel jsem to. „Ne! Slovo dané mezi králi nezpochybním!“ „Slovo Norsetovo je slovem lháře!“ „Hleď si své budoucí královny a rozhodování o osudu země ponech na mně, Mairone,“ ukončil debatu Arnal, „abys i ty měl starosti, po nichž zjevně toužíš, připravil jsem na počest tvou a Sirenai za tři dny slavnostní ples.“
Skoro jsem oněměl. Ples místo boje? Co ode mě čeká? Že se budu učit hloupé tance, místo abych odjel chránit zem na severu, kde mne je potřeba? Zatraceně! Už se mi zajídalo plnit jeho rozkazy jen proto, že byl král. Jen proto, že jeho matka byla urozenějšího původu. To přec nic nevypovídá o schopnostech jedince zvážit situaci a dobře se rozhodovat! Možná nebyl bych tak dobrým diplomatem, však obrana země byla by u mne na prvním místě! „Ať je tedy po tvém, budu si už hledět jen krásných žen!“ vysekl jsem poklonu a vzdálil se. Ano, mým osudem bude svazek se Sirenai, odejdu na jih, jistě si tu zemi zamiluji a budu jí spravedlivým vládcem. Tak ať stane se již!
Ethis stala se málomluvnou, nehovoří se mnou, jen souhlasí a kýve. Trestá mě snad za něco? Má nedávná slova zajisté příkrá byla, ale ona si musí uvědomit svou roli. Nezapomínám na slib, jenž jsem jí dal, ale pro starost o ni, cizinku, nehodlám zanedbávat vlastní život. To jistě chápe. Jednoho večera spatřil jsem ji plačící s hlavou v dlaních, neviděla mne a já … nenacházejíc slova útěchy, raději jsem z komnaty potichu vycouval. Obraz ten však trápil mě celou noc, přestože dlel jsem v milé a vybrané společnosti Sirenai a jejích dam.
„Nepoznávám tě, Mairone,“ pravil Lerot znepokojeně. „Proč? Plním jen přání svého krále, to on mi přikázal zajímati se o ples a zakázal zvažovati odboj vůči Norsetovi. Co mohu změnit? Já nejsem panovník! Proč nežádáš Arnala o slyšení?“ odmlouval jsem starému rádci, jak dělával jsem to zamlada. „Jestli jsi si vskutku náklonností a loajalitou dcery Sorgeho jist, pak je vše v pořádku.“ „Čím jsem si jist? Ani sám sebou, Lerote! Přízeň Sirenai je v současné době jediná má jistota.“ „Jak se vede … tvému služebníku, co jeho rána?“ „Zranění jeho hojí se zdárně, zato jen tobě mohu děkovat.“ „A mysl jeho?“ trápil mne stařec dál. „Zajisté je směřována ke dni šťastného shledání s jeho rodinou. Zde jej nic nedrží. Dodnes nevím, proč se tehdy pošetile navrátil do našeho nevlídného světa. Ať už byl jeho cíl jakýkoli, zdá se, že odpověď svou zde nenalezl.“ Lerot zarputile hovořil o Ethis v mužském rodě, asi je radno, abych s tím také začal. Pro její bezpečí. Nejen hovořit, ale i uvažovat o ni bude lépe, jak by mužem byla. Po Lerotově odchodu jsem si ji hned zavolal.
„Oceňuji tvou práci, vykonáváš ji pilně, i přes tvé zranění …“ mluvil jsem zmateně, bez našich hádek skoro nevěděl jsem, jak s Ethi-, ne Ethanem mám hovořit. „Vím, že ti působím problémy, chtěla bych se ti odvděčit za to, že jsi mě tu nechal.“ „Ne,“ pravil jsem rázně, až se lekla, „ode dneška i v soukromí bude tvé jméno Ethan, není radno riskovat tvé prozrazení. I zdi mají své uši. Jsi muž, nesmí se stát, aby na to jeden z nás zapomínal.“ „Máš pravdu,“ pronesl služebník můj trpkým hlasem. „Dnes večer koná se slavný ples. Bude mi potřeba tvé pomoci při oblékání.“ Zase jen kývnutí. „Chtěl bych si ještě vyjet na koni ven, připrav dva koně a počkej na mě ve stáji.“ „Jistě.“ Aspoň malé odseknutí, sláva. Co asi poví na mé překvapení?
|
|
|