|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
„Co se zde přihodilo?“ Starý rádce, Lerot, opatrně otevřel dveře, zřejmě zaslechl řinčení zbraní. „Ve sporu ohledně útěku onoho mladíka došlo k malému souboji, rány jeho nejsou hluboké, sám zařídím jeho ošetření.“ Stařec hleděl na mě pátravě, však vysvětlení dalšího ode mne se nedočkal. Přes mé protesty zavřel dveře zevnitř a jal se prohlížet mnou způsobené zranění. „Hleď, ránu tu bude třeba zašít, sám se o to postarám. Doufám, Mairone, žes dobře zvážil důsledky svých činů. Tvé tajemství, ač celé známo mi není, je u mě v bezpečí.“ „Doufal jsem, že ta neznámá vrátila se, odkud přišla,“ pokračoval tichým hlasem. „Z nevysvětlitelných důvodů se její cesta nezdařila, slíbil jsem ochrániti ji po dobu čtyř týdnů, než …“ Nebyl jsem rozhodnut, kolik toho mohu prozradit. „Způsobil jsi to sečné zranění úmyslně! Tomu říkáš ochrana?“ „K čertu, vím, co dělám! Nemohl jsem dopustit, aby ji odvedli a potrestali za ten hloupý útěk!“ Jako by mi nestačily vlastní výčitky …
Během ošetření se Ethis probudila. Díky bohu, už jsem si dělal starosti. Sykala bolestí, ruce sevřené v pěst, víčka tvrdošíjně zavřená. „Nyní lež a odpočiň si, cizinko,“ pravil k ní Lerot, jakmile byl s léčením hotov. „Děkuju,“ špitla slabým hlasem. „Měl bys jít, nevešel jsem k tobě náhodou, to Arnal tě netrpělivě očekává. Zdál se roztrpčen, není moudré nechat jej čekat. Postarám se o … tvého služebníka.“ Zanechal jsem ji v bezpečí, vím. Když jsem vyšel z oněch dveří, skoro jsem si oddychnul. Nehodlám zkoumat, nakolik čestné je mé jednání. Cestou přes nádvoří dýchal jsem čerstvý vzduch a cítil se svobodný a volný, prost všech starostí. O kolik jednodušší byl by můj život bez starostí o Ethis. Však o kolik byl by chudší …
„Vítám tě, bratře, už jsem se obával, že zavdal jsem ti příčinu k nespokojenosti vůči mé osobě,“ promluvil Arnal, jen co jsem vešel do hlavního sálu. „O žádné nevím. Čeho si ode mě žádáš?“ „Žádám? Nikoli, jen jsem se chtěl zeptat, co soudíš o Sirenai? Zvykl sis již na myšlenku, že pojmeš ji za svou ženu?“ „Nepřeháníš, bratře? Nejsem si jist, zda toto je skutečně důvod její návštěvy. Netouží spíše po svazku s králem? Nebylo by přirozenější její spojení s tebou?“ „Mairone, neměň má rozhodnutí, buď tak laskav! Pravdou jest, že ze slov naší krásné vyslankyně moudrý nejsem. Sorge je starý muž nad hrobem, ale jeho mysl bývala úskočná a záludná. Mír mezi národy? Směšné, už za dob našeho otce šlo mu jen o vlastní zájmy. Svěřila se ti snad jeho dcera, co skutečně skrývá se za její odvážnou, leč dosti nebezpečnou cestou, jež podnikla?“ „Sirenai je velmi chytrá, nemluví do větru, zdá se však přímá, proč neotážeš se jí přímo?“ „Důležitá sdělení neleží nikdy v přímých odpovědích, je nutno hledat je mezi řádky. Anebo mezi zprávami zvědů, samozřejmě. Začni konečně uvažovat jako král a ne jako voják, Mairone! Staneš-li se vládcem jižních zemí, spoléhám na tvé schopnosti! Na to nezapomeň!“ „Sirenai mluví jen o starostech se získáváním vody, tuším, že nabídka její bude nejspíše obchodní. Velebila krásu těch dvou jezer, ležících nedaleko jejich hranice, jistě však nejde ji o přírodní krásy, je zřejmě hotova nabídnout nám něco výměnou za ně.“ „To mi nestačí! Snad zdráhá se říci pravý důvod své návštěvy, co mohlo by být pro ni výhodnější, než spojení s naším rodem? Sama vládu nad tak rozlehlou zemí neudrží, to je jí snad jasné. Je příliš moudrá a vypočítavá po svém otci, aby vešla v manželství s neurozeným mužem. Toto bude nyní tvoje starost, bratře!“ „Moje starost? Čekáš ode mne, že požádám ji o ruku?“ otázal jsem se příkře. „Ó to jistě ne, to by bylo předčasné. Však úkolem tvým je se té tajemné krasavici dvořit, zahrnovat ji svou přízní, dary, čímkoli, jen abychom si byli jisti jejími záměry a taktéž ona našimi. Chci snad po tobě příliš? Je ti tento úkol tak nepříjemný, nebo nejsi schopen jej provést?“ pravil Arnal nad míru rozezlen. „Stane se, jak jsi přikázal, můj králi,“ odsekl jsem a odešel. Čemu se to vlastně vzpírám? Kdo říká, že rozvíjení vztahů se Sirenai bude nepříjemným úkolem?
Čím více mne stařec pro tu sečnou ránu litoval, tím více jsem se cítila hloupě. Mairon určitě dělal, co mohl. Hodila jsem na něj starosti o svůj život a nezbývalo, než věřit, že mi pomůže. Pokusila jsem se vstát. Osobní sluha těžko může polehávat v pokojích pána, ač zraněn. „Jsi nerozumná, Ethis,“ huboval mě králův rádce. „Naopak, čím dříve se vžiju do jednání služebníka Maironova, tím míň zmatků zde má přítomnost vyvolá. Vím, co dělám, ale moc děkuju za vaše ošetření i starostlivost.“ „Strážkyně mají dar vidění do budoucnosti, věděla jsi to?“ „Ne, ale nepřekvapuje mě to. Až nějakou příště uvidím, hned ji vyzkouším. Anebo radši ne …“
Po týdnu stráveném na lůžku jsem se už cítila v pohodě a začala se nudit. Rozhlížela jsem se po Maironových komnatách a snažila se tam aspoň uklidit, aby se neřeklo. Věčně se něco válelo na podlaze, na křesle či ve výklencích oken. Připadala jsem si jako v muzeu, u mnoha předmětů jsem jen odhadovala, k čemu asi slouží. Strávila jsem tím celý den. Venku již padla tma a králův bratr nikde. Temnými kouty pokoje vkrádal se ke mně stísněný pocit. Jako bych byla za těmi dubovými dveřmi chycená v pasti. Do ticha tajemné noci ozval se náhle šepot a veselý smích. Zpoza vysokého okna hleděla jsem tajně do zahrad. Ke svému údivu zahlédla jsem nezřetelně jakousi dvojici. Nějací milenci, napadlo mne. Pod pláštěm tmy, pod ochranou hvězd, snad vyznávají si lásku … Jenže pak zazněl ten mužský hlas a nešlo si jej splést. Tak já si tu dělám o něj starosti a on tam na trávníku laškuje s cizí princeznou! Mizera jeden falešnej! Jen ať si tu svou Sirénu vezme, ta se k němu bude přesně hodit. Dobře mu tak. Rozčarovaná jsem šla spát.
Ráno mě probudily paprsky slunce a palčivá bolest u levého ramene, přesně v tomhle pořadí. Nejdřív jsem se vydala zjistit, zda se „milostpán“ v noci vůbec vrátil. Spal jak nemluvně, nevinný výraz ve tváři a jinak … nahý. Že bych v zápalu horlivosti uklidila někam jeho noční oděv? Chvíli jsem tam otálela, co bych se nepodívala na pěkného chlapa, ne? Zvlášť, když spí a neví o tom. Pak se ozvalo zaklepání na dveře, tak jsem mazala zpět. Nějaká služtička přinesla pánu snídani. Doufala jsem, že něco z těch pokrmů na tácu skončí i u mě. „Kde je, k čertu, můj oděv!“ ozvalo se nahlas a nevlídně z hlavního pokoje. Když jsem se přiloudala s jídlem, v rozpacích a nešikovně se Mairon snažil zahalit do jedné z přikrývek, což vyvolalo na mé tváři nechtěný úsměv. „Dobře se bavíš, Ethis?“ procedil skrz zuby tak, že mě humor docela přešel. „Co to má znamenat?“ hřímal dál, „cos to provedla, nemohu nalézti většinu svých věcí! Kdo dal ti svolení zde prováděti jakékoli změny?“ „Co jsem provedla? Jen jsem tu uklidila! Poněkud špinavé oblečení je v předpokoji, předpokládám, že zde také oděvy perete?“ odpověděla jsem „lehce“ sarkasticky. „Vše, co vypadalo jako zbraň, leží na té velké komodě. Takové ty kožené pásky, či co to je, uložila jsem zde.“ „Buď tak laskava a už nikdy mi na mé věci nesahej!“ skoro na mě už křičel.
Uraženě jsem se stáhla do svého mrňavého předpokoje. Já hloupá si ovšem zapomněla vzít cokoli z těch vybraných pokrmů. A ten hulvát mi, asi za „odměnu“, nechal jen jeden suchý krajíc chleba! Při oblékání láteřil, že jsem nějak neměla chuť se ho ptát, zda chce s něčím pomoci. Do toho všeho přišel Lerot. „Dobrého dne přeji, chtěl jsem s tebou probrat … Hm, něco se přihodilo?“ „Ó jak by mohlo, již od rána mám den plný překvapení!“ vztekal se oslovený. „Stále jsem nemohl přijít na to, co jest zde jiné,“ rozhlížel se Lerot po komnatách, „a on je tu …“ „Nehorázný zmatek!“ skočil mu Mairon do řeči. „Pořádek, chtěl jsem říci,“ usmíval se stařec. Mairon po něm seknul pohledem, ale odporovat se neodvážil.
Sotva jsem se stihla napít trochu čaje a už mě hnal do stáje připravit koně. Bála jsem se, že práce, kterou bych jinak dělala s radostí, bude s tím zraněním nad mé síly. Vyčistit vraníka jednou rukou jakžtakž šlo, ale sedlo jsem naň hodit nedokázala. „Tvůj sluha není příliš schopný a pohotový, zdá se,“ přisolil si jeden z Maironových druhů, jakmile králův bratr vešel do stáje. Se slzami v očích jsem zabrala a těžké sedlo nakonec na hřbet koně dostala. Hned jsem cítila, jak mi v ráně ošklivě bodlo a na košili se vmžiku objevila krev. Od „něho“ bych se jistě lítosti nedočkala, tak jsem si ani nepostěžovala. Jako by hřebec vytušil mou slabost, nauzdit se nechal se skloněnou hlavou úplně lehce. „Váš kůň je připraven, pane,“ zopakovala jsem slova, která jsem slyšela u ostatních služebníků.
Mairon beze slova převzal otěže a mířil ze stáje ven. Náhle se však zarazil a obrátil zpět, pohled upřený na to rudé místo na mé hrudi. Se slovy, že musí cos vyřídit, předal koně jinému a mě hnal před sebou zpět do komnat ve věži. Bez jediného slova mě usadil na židli, svlékl a jal se odmotávat mé obvazy. Naštěstí stehy nepraskly, tak sláva. Všimla jsem si, jak se při omývání okolí rány zarazil při pohledu na tu starší jizvu. „Co jsem to způsobil,“ promluvil tichým hlasem, „kdykoli spatříš se v zrcadle nahá, vzpomeneš si na mne. Ve zlém,“ ušklíbl se. (Ne, že bych si nad tím už nepovzdychla. Jak já budu vypadat v plavkách? Na zvědavé dotazy nejbližších jsem měla připravenou odpověď: To víš, to ta havárka! Ne, že bych byla kdovíjaká kráska, ale kterou ženu, byť nehezkou, potěší jizvy v dekoltu? Je fakt, že na svůj pobyt zde tím pádem nezapomenu. Co budu živa.) „Vrátím se k večeru, v tomhle stavu se mnou nepojedeš,“ prohlásil po mém ošetření. „Pošlu ti sem něco k jídlu,“ zamumlal ještě smířlivě ode dveří. Osaměla jsem, přece tu nebudu jen sedět? Najdu ty pradleny, to nemůže být takový problém, ne? |
|
|