Nestyď se za svůj kmen
Věnuše vlasí –
nestyď se za svůj kmen, býval ti hračkou, dýkou i poupětem.
Je tebou, tys v něm.
Dech jeho máš, aniž tušíš: stejně psa, jenž štěkal u hradišť,
jako děcka od ohnišť.
Neklaň se runám, Svantovít se zlobí;
nebroj se Vídarem, Perun bije troly;
nevzývej Heineken, Radegast je náš…
Kmen Tebou je – jako tys sebou; jak prastaré hroby.
Pevnější kmen v lese pevných stromů,
jehož sílu ztvrdili již mrtví…
tvrdostí palic, důkazem věrnosti,
oděni kdys v kovu, do rudobílých vestic; do kostkatých košil.
Tvým důvodem k návratu je – k návratu do rodného domu.
Věnuše vlasí –
Nestyď se za svůj vzhled, vždyť svět koktejlem je krásy;
to on kopíruje, upravuje, tu ubere, jinde přidá si.
A ty – aťsi zůstaneš - ať popluješ hanzovní kogou,
vzpomeň na časy dávno přešlé, na vůni horké kaše z mís.
Proto chraň vzpomínku - i vlastní slawische Geheimnis.
Až jednou:
„Věnuše vlasí… Věnuše vlasí!“ zavolá zpátky Kmen.
„Tvým kmenem jsem. Nezapomeň!“
(02/2002)