Zahodím to. Zahodím to všechno. Už je to za mnou, a já jenom doufám, že můj život konečně začne ubíhat tím správným směrem. Všechno, co jsem si kdysi vysnila, se rozplynulo v deziluzi reality. Ale já se tomu postavím a budu proti tomu bojovat. Nevidím jediný důvod, proč tu zůstávat.

Odpoledne strávím u kamarádky. Snaží se mě rozveselit, ale moje depka je příliš silná na to, aby ji dokázal někdo rozehnat. I když jsem si řekla, že začnu nanovo, bojím se toho, co bude. Neskončí to všechno ještě hůř, než to je doposud? Večer nemám kam jít. Klíče jsem nechala doma a zabouchla dveře – ale tam se už stejně nikdy nevrátím. To se radši zabiju. Sednu si do autobusu a nechám se vozit po městě. Myšlenky ubíhají všemi směry a mě je pořád víc a víc smutno. Proč nemůžu mít aspoň jednou za život štěstí? Proč se musím pořád jen trápit? Snad existuje vykoupení, ale jeho hledání mi asi bude chvíli trvat. Mé oči se zalévají slzami. Skoro přes ně nevidím.

Někdo nastoupil do autobusu. Z úst se mi dere přidušený vzlyk. Snažím se ho zastavit, ale už je venku. Najednou vedle mě někdo sedí a bere mou hlavu do dlaní. Otírá mi slzy a já hledím do tváře. Není krásná, ale má v sobě jakési kouzlo. Snažím se něco říct, ale jazyk mi selhává a místo slov se ze mě ozývají jenom další vzlyky. No tak, holka, vzchop se! Ten chlap tě přeci nesmí vidět takhle. Opírám si hlavu o jeho rameno. Nevadí mu to. Myslela jsem, že mi začne něco povídat, takové ty nesmysly které se povídají, jako že bude líp a že už není proč plakat. Ale on mlčí. Chápe mě snad? Nebo jen neví co říct?

Konečná zastávka. Tohle je poslední autobus, řidič se dívá naším směrem a vyprovází nás pobaveným pohledem. Asi mu nic z toho neuteklo. Ale co. Vystupujeme z autobusu a já konečně promluvím. Mám žízeň a ptám se ho o něco k pití. Pivo, co mi nabízí, nepiju, ale v jeho igelitce zahlédnu láhev tequily. Není to sice úplně moje nejoblíbenější pití, ale panáka fakt potřebuju. Neptám se ho, a on se mě ani nesnaží zastavit. Říkám si, že už toho bylo dost a loučím se. Neřekne ani slovo. Odcházím od něj, úplně náhodným směrem. Nesnaží se mě zastavit. Neotáčím se. Čekám kdy za mnou něco vykřikne. Pak se možná otočím, možná mu přistanu v náručí. Podivným způsobem mě vzrušuje jako už dlouho nikdo ne. Neslyšela jsem od něj ani slovo, ale stejně si dokážu představit jeho hlas. Bude jemný, tichý a melodický, hluboký a silný.

Obcházím blok a vracím se na konečnou zastávku. Něco mí říká, že mě potřebuje. Nebo si to jenom nalhávám a potřebuju někoho já? Nevím. Nejspíš už tam nebude a mě zase nezbyde nic jiného než oči pro pláč. Ale on tam je. Teď osvětlil konec cigarety jeho tvář a ta vystoupila ze tmy. Je překvapený, do poslední chvíle mě neviděl. Uzavřený ve svém vlastním světě myšlenek, stejně jako já. Lekne se mě, ale jeho pohled mě hladí a utišuje. Jak to jenom sakra dělá? Poznala jsem už tolik chlapů, ale žádný v sobě neměl takovou vnitřní sílu, ze žádného neproudila taková sebejistota. Vedeme se za ruce a odcházíme k němu domů. Je dlouho po půlnoci, žádný autobus už nejede. Cesta nám trvá skoro půl hodiny. Skoro nemluvíme. Když otevřel dveře svého bytu, opatrně se rozhlížím kolem a hledám známky jiné ženy. Paranoia. Uprostřed noci si chlap pozve k sobě ženu a já tu slídím a hledám jinou, třeba manželku nebo tak něco. Už jsem asi fakt na prášky. Posadím se na křeslo a on přinese dvě skleničky, citrón, ale omlouvá se, že mu došla sůl. Nevadí, budeme pít i tak. On už v sobě něco má a tak se ho snažím dohnat. Hladina alkoholu v lahvi opadá jako voda po povodních. Pak mě něžně pokládá na postel a hladí po celém těle. Jsem rozpálená snad víc než on. V jeho pohybech je cosi zvláštního, ale není to vůbec nepříjemné, naopak. Cítím z něj, že je ze mě nervózní a podivně mě to vzrušuje. Jeho ruce jsou jako samet, ale je v nich ukryta velká síla. Mohla by mě rozmačkat. Jeho jazyk se hluboko vkrádá do mých úst a já ho něžně přivítám.

Milujeme se celou noc. Nechávám ho se vyřádit dle libosti. Ať si se mnou dělá co chce. Je neskutečně něžný, téměř jeho dotyky necítím, a přitom je jeho laskání tak neuvěřitelně vzrušující. Vůbec na mě netlačí. Nechává mi prostor a mě se to tak strašně líbí. Je to přímo božské. I když jsem už zažila hodně, muže jako on už asi nikdy nepotkám.

Je mi ho líto, když ráno leží na posteli, přikrytý jenom tenkým prostěradlem,spí. Bude mít asi pořádnou kocovinu. A nejenom z chlastu. Na rozloučenou mu nechávám krátký vzkaz a tiše odcházím. Na schodech mi tečou slzy. Jen co uteču a najdu svého prince, hned zase utíkám. Zastavím se vůbec někdy?