Otevírám dveře a už předem vím, co uvidím. Prázdný byt. Nikdo není doma. Nadechnu se a v nose mě zašimrá tvá vůně. Je jak neviditelný indikátor toho,že jsi tu byla. Žes tu byla. A já tě nestihl. Nevadí, budu si muset počkat. Sednu si na křeslo a zavřu oči. Představuji si tě. Co vidím? Sametový hlas,linoucí se z tvých líbezných rtíků. Obchází kolem mě a hladí mě svými slovy. Lechtá,hřeje, a je mi s ním fajn. Taky vidím zvuk tvých kroků. Přibližují se, pomalu a nežně se mazlí s parketami. Cítím chladný dotyk na rukou. Pak vidím,jak se mě dotýkáš. Jako by tvé prsty byly žhavé jehlice,které mě palí po celém těle,a přesto mě tento podivný pocit neuvěřitelně vzrušuje. Jsou jako stovky malých šípů,vystřelených ze stovek malých luků na vzdálenost větší než několik stovek metrů. Ale blíží se. To je dobře. Už se na to těším. Už je pomalu i cítím, jsou trpké a přesto sladké jako polibek. Od tebe. Nechci otevřít oči,protože vím,co by se stalo. Zmizela bys,viď? Už bych tě tu nikdy nenašel. Nikdy,a to nechci. Musím si tě udržet. Za jakoukoliv cenu.

Nechtěně pootevřu jedno oko a krutá realita se mnou tříská o zem. Tak ho radši zase zavírám a budu si tě dál jenom představovat.