Jsou lidé různí;
jeden je hubený,
druhý je tlustý,
jeden je malý,
druhý velký,
každý je jiný.

Každý je nějaký,
ale každý je básníkem,
jen někdo skládá básně dlouhé,
jiný krátké,
ale každý má své sny
a těch se dotýká,
kolem těch chodí po špičkách,
kolem těch se vznáší.

Na mostě nad řekou dnes stojím
a koukám proti proudu,
je konec podzimu;
co na tom, že srdce spaluje mi mráz.

Stromy vymalovaly své listí
barvami podzimní duhy
a po proudu je posílaj…
Ty listy jsou jak lidé,
vedle sebe plují a sebe si nevšímají,
sem tam se sebe dotknou
a od sebe utíkaj.

A tak jsem do té řeky skočil,
snažil se plavat proti proudu…


Za pár dní na břehu mne našli.
Mé srdce zůstalo v té řece.
Nedaleko kámen ležel, tak jsem ho uchopil
a zaplnil jím svou díru po srdci…

Já do řeky se vrátil,
jen tentokrát jsem součást proudu
a už se ani tempa neučím,
jen si tak splývám
a lidí si nevšímám,
jen sem tam se jich dotknu
a už ode mne pospíchaj.

Závidím všem, co jsou na břehu,
že aspoň chvíli stojí
a dívají se proti proudu,
protože oni neví – netuší,
že dotknout se svých snů,
znamená ze života si báseň udělat.

Každá báseň však jednou skončí,
každý jednou udělá tečku za větou.

Zkoušel jsem žít bez teček,
ale vždy jsem nějak narazil.
Těžko se léčí duše,
doktor ji do sádry dát neumí.

Ten kdo by mohl, tomu já dát ji nemohu,
ustřižený křídla mi brání
vrátit se na volnou oblohu
a zbavit se té studené a chladné řeky.

Jsme lidé různí,
každý je nějaký.


Jsem mezi vámi lidé,
nejen srdce i tvář mám dnes kamennou
a jen mne zkuste zlomit v kolenou.
Celý jsem dneska z kamene,
co na tom, že na kameni srdce nekvete.

Tak vystoupil jsem z toho kamenného těla,
duši jsem prodal,
nebyla drahá,
nestála nic.

Panoptikem duší proplouvám
a je mi jedno, že mne nikdo nevidí,
hledám svý srdce v tý řece ztracený;
chtíc ho,
chtíc sebe zachránit.

A rozum křičí: STŮJ!
a moje duše pláče, bez tebe je prázdná…

A tak jsem se dotknul
(když v rukou jsem tě nes)
dotknul jsem se hvězd,
v těch hvězdách byly ukryty mé sny.

Tak jsem, tak jsem pochopil a poznal,
jak prázdný byl ten život,
jak pustý byl ten svět.

Uviděl jsem pravdu
a té jsem se bál…

Ta řeka teče dál
já po pás stojím v ní,
už nechci plavat s proudem,
jen nevím, jak dlouho vydržím.


Tak jsem se prodral ke břehu
a přišel k tobě,
přišel ke svým snům…

Po cestě jsem koupil propisku,
chci se totiž, chci se pokusit
z té mojí tečky za větou aspoň středník,
aspoň čárku udělat.