|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Stimmen, ins Grün
der Wasserfläche geritzt. Wenn der Eisvogel taucht, sirrt die Sekunde:
Was zu dir stand an jedem der Ufer, es tritt gemäht in ein anderes Bild.
*
Stimmen vom Nesselweg her:
Komm auf den Händen zu uns. Wer mit der Lampe allein ist, hat nur die Hand, draus zu lesen.
*
Stimmen, nachtdurchwachsen, Stränge, an die du die Glocke hängst.
Wölbe dich, Welt: Wenn die Totenmuschel heranschwimmt, will es hier läuten.
*
Stimmen, vor denen dein Herz ins Herz deiner Mutter zurückweicht. Stimmen vom Galgenbaum her, wo Spätholz und Frühholz die Ringe tauschen und tauschen.
*
Stimmen, kehlig, im Grus, darin auch Unendliches schaufelt, (herz-) schleimiges Rinnsal.
Setz hier die Boote aus, Kind, die ich bemannte:
Wenn mittschiffs die Bö sich ins Recht setzt, treten die Klammern zusammen.
*
Jakobsstimme:
Die Tränen. Die Tränen im Bruderaug. Eine blieb hängen, wuchs. Wir wohnen darin. Atme, daß sie sich löse.
*
Stimmen im Innern der Arche:
Es sind nur die Münder geborgen. Ihr Sinkenden, hört auch uns.
*
Keine Stimme – ein Spätgeräusch, stundenfremd, deinen Gedanken geschenkt, hier, endlich herbeigewacht: ein Fruchtblatt, augengroß, tief geritzt; es harzt, will nicht vernarben.
|
Hlasy, do zeleně hladiny vyryté. Když se ledňáček potopí, ta vteřina ostře zazní:
Co při tobě stálo na obou z břehů, vchází sečené do jiného obrazu.
*
Hlasy po kopřivové cestě až sem:
Přijď k nám po rukou. Ten, kdo je s lampou sám, může jen z ruky číst.
*
Hlasy, prorostlé nocí, provazy, na které věšíš zvony.
Překleň se, světe: až připluje umrlčí mušle, chce se tu rozeznít.
*
Hlasy, před nimiž tvé srdce couvá do srdce tvé matky. Hlasy od šibeničního stromu, kde se pozdní a rané dřevo dokola stále mění.
*
Hlasy, příčně pruhované, v stěně, do níž i nekonečno kope (srdnatě) slizký žlab.
Vypusť tu, dítě, loďky, které jsem opatřil posádkami:
Až doprava se opře zadutí skoby se sjednotí.
*
Jákobův hlas:
Slzy. Slzy v bratrově oku. Jedna zůstala viset, rostla. Bydlíme v ní. Dýchej, aby se uvolnila.
*
Hlasy ve vnitřku archy:
To jsou jen ústa zachráněná. Vy, kteří topíte se, slyšte i nás.
*
Žádný hlas - jen pozdní šum, oné hodině cizí, tvým myšlenkám darovaný, až sem, konečně dobdělý: jak plodový list, velikosti oka, hluboko zrytý; ani smůlou, nikdy se nezacelí.
| |
|
|