Hexacon

Přestože mi byly teprve čtyři roky, ještě dnes si pamatuji veškeré detaily toho večera. Po Večerníčku - dávali Krtečkova dobrodružství - jsem se jako již tradičně vykoupala v modré vodě plné hraček. Když už mě to tam omrzelo, zavolala jsem maminku, aby mě namydlila, umyla vlásky, osprchovala a vytáhla z vody. Oblékla mi mé nejoblíbenější pyžamko - světle hnědé s roztomilým pejskem. Potom jsem převlékla svou hadrovou panenku Vendulku, dala ji do dřevěné postýlky, řekla jí pohádku a šla jsem si lehnout. Honzíček - můj malý bráška - už byl ve své ohrádce a spokojeně oddychoval. Jakmile jsem se přikryla modrou peřinkou s růžovými medvídky, usnula jsem.

Nespala jsem však příliš dlouho - někdy uprostřed noci, přesně nevím kdy, mě ze spánku vytrhl milý hlásek. Otevřela jsem ospalá očička. Těsně vedle mé hlavy stál nějaký pidimužíček. Měl husté střapaté vlásky, růžové tvářičky, krásný úsměv a veselá svítící očička. Na sobě měl malinkaté botičky a zelené šatičky, na kterých bylo šest velkých oranžových koleček. Představil se jako skřítek Hexacon. Prý se od té doby objeví každých šest let ještě pětkrát, a vždy mi splní jedno přání.

Měla jsem si něco přát. Dal mi chvilku na rozmyšlenou, které jsem však nevyužila. Přála jsem si nějaký krásný kočárek pro Vendulku… (Sice jsem měla umělohmotné růžovobílé golfky, ale ty byly rozbité…)

Hexacon mi řekl, že pokud si ho opravdu přeju, ať vezmu fixu a přeškrtnu jedno z koleček na jeho šatech. Bez rozmýšlení jsem popadla fixku, která ležela nejblíž (což bylo na zemi, jelikož jsem ji večer nějak zapomněla uklidit…) a na šatečky jsem mu vykreslila ten nejkrásnější křížek, jakého jsem byla schopna. Odměnou mi byl překrásný hluboký tmavě červený kočárek. Hexaconovi jsem moc poděkovala, dala mu pusu na tvářičku, zamávala, a on zmizel. „Probudila“ jsem Vendulku a musela jsem se jí pochlubit, jakou krásnou věcičku jsem si pro ni nechala vyčarovat.

Když mě druhý den vedla mamka do školky, vyprávěla jsem jí, co se mi v noci přihodilo. Mamka se sice tvářila, že mi věří, ale já věděla, že ne. Ještě dnes rodiče nepochopili, kde se u nás ten kočárek vzal.

Po šesti letech se opravdu objevil znovu.

Byla sobota. Já i brácha jsme byli u babičky, aby se mamka mohla učit na druhou atestaci. Celý den jsme strávili venku. Na ulici před domem jsme si hráli s kamarády s míčem, jezdili na bruslích a na kole. Na zahrádce jsme se osvěžovali v malém bazénku. A taky jsme vyvenčili babiččiny psy Filípka a Dandýho.

Někdy kolem osmý večer nás babi zavolala na večeři - chleba s máslem, pažitkou a solí. Pak jsem se osprchovala a sedla si k televizi. Když už bylo (podle babičky) pozdě, šla jsem s Honzou do našeho podkrovního pokojíčku. Ještě jsem si (přes bráškovy protesty) chvíli četla Rychlé šípy. Netrvalo dlouho, a stejně jako on, jsem usnula. Asi po dvou hodinkách spánku mě vzbudil známý hlásek. Nemohla jsem tomu uvěřit. Myslela jsem si, že jsem si ve čtyřech letech Hexacona vymyslela, ale on teď skutečně přišel! Zase mi dal chvilku na rozmyšlenou. Tentokrát jsem jí využila, abych zase neplácla nějakou blbost. Nakonec jsem si přála, aby maminka udělala tu atestaci. Vím, že by ji určitě udělala i bez kouzla, ale jistota je jistota… Už zbývalo jen poděkovat, přeškrtnout druhé políčko, rozloučit se s tím roztomilým panáčkem a čekat na atestaci. Samozřejmě, již podruhé, mé přání splnil.

A uplynulo dalších šest let. To už se dostáváme do současnosti - lépe řečeno ke včerejšku. Ráno jsme já, bráška, rodiče a babička přijeli do sympatického chorvatského městečka Brela. Odpoledne jsme relaxovali na pláži a koupali jsme se v příjemně studeném moři (co se dá taky čekat od moře v květnu…). K večeru jsme se vypravili na takovou menší procházku po pobřeží. Když jsme se vrátili, bylo už celkem pozdě. Ještě jsme si sedli na verandu a hráli karty. Jelikož nám začala být zima a byli jsme dost unavení, šli jsme na kutě.

Honzovi se zase nelíbilo, že mám ještě rozsvícenou lampičku, ale co mohl dělat?! Nakonec usnul i při světle, a já mohla nerušeně (když nepočítám jeho hlasité oddechování) psát už dlouho rozepsaný příběh. Když jsem zhasla, bylo dost pozdě - vlastně to už ani nebylo včera, ale dneska. Krátce potom, co se v pokoji rozhostila tma, se zničehonic zjevil Hexacon. Vždyť mi vůbec nedošlo, že uplynulo dalších šest let… Uvědomila jsem si, že jsem vůbec nepřemýšlela o tom, co bych si měla přát. Jedno přání za takovou dobu, to není jen tak.

Přivítala jsem se se skřítkem a poprosila ho o trošku víc času na rozmyšlenou. Řekl, že nikam nespěchá, a tak jsem si téměř celou noc lámala hlavu nad tím přáním.

Stále jsem nemohla přijít na nic kloudného - hlavou se mi honila různá klišé typu celosvětový mír nebo planeta Země bez nemocí, ale to by bylo proti přírodě. Nemoci prostě být musí, jinak by se Země přelidnila… (Vím, že to zní hnusně, ale prostě to tak je.) Nakonec jsem ustoupila od přání globálního typu, stejně jsem věděla, že Hexacon není tak silný, aby zařídil tyto věci. Usoudila jsem, že nejlepší bude přát si, abychom se vrátili z Chorvatska domů v pořádku. Myslím, že můžu Hexaconovi důvěřovat - zatím má přání vždy splnil. Tak jsem zaškrtla třetí kolečko, a zase se s ním na šest let rozloučila.

22.5.2005