Ad absurdum

Mám strach. Velký strach. Ale ne z temnoty nebo z pavouků, nýbrž z velké skupiny lidí. Bojím se, necítím se mezi nimi dobře. Ano, to je to, v čem jsem jiná - má odlišnost od okolí.

            Ale zase na druhou stranu nevím, proč se nebojí i ti ostatní. A rozhodně by měli mít důvod - a jistě ne jen jeden. Stačí se rozhlédnout kolem sebe - všude plno nenávisti, neupřímnosti a zloby. Lidé jsou zlí (a za tímto názorem jsem si vždy stála, stojím, a stát budu).

Ano, ostatní to nevidí, o to víc ale budou rozhořčeni, až procitnou. Jejich dětská naivita bude narušena, a oni už neuvidí žádný smysl života. Stanou se z nich zklamaní lidé. Lidé, kteří ztratí zájem o svět. Lidé bez názoru. A právě neutralita těchto lidí může ublížit (nebo dokonce zabít), anebo naopak zachránit (někdy je totiž lepší, když si hlupák nechá svůj „inteligentní“ názor pro sebe). Pak ale existuje ještě i druhý extrém - lidé, kteří mají svůj radikální názor. Právě tito lidé vyvolávají pouliční šarvátky, jelikož si hájí právě ten svůj názor. Já vím, mají na to právo, ale proč až ad absurdum? Copak by jednoduše nestačilo říct: „Myslím si toato, vy si klidně myslete, co chcete, já vám řekl, jak to vidím já…“ Tak tohle umí opravdu jen málo lidí. Některým lidem to můžete neustále vykládat, a stejně je to naprosto k ničemu. Jsou věci, které máme v sobě už od pradávna, a které holt nelze ze dne na den změnit…

                                                                                                                      12.11.2005