Jak Prométheův orel létá denně,
aby mi cíleně a zasvěceně
pocuchal vnitřnosti
a zpoza prsní kosti
vyrval i kousek
osobnosti.
Jak zbavit se ho,
když vím, že se vrátí,
strach, že tě neudržím, ztratím,
vždyť už se netěšíš
na naše setkání,
mé telefonáty ti hrůzu nahání,
před druhdy magickými doteky
si málem bereš návleky.
Kde si ten zoban jenom ostří?!
Když do břicha mi jeho ostří,
do srdce vrazí, trhá, drtí,
tu bolest nepřál bych
snad ani Smrti.
I ta mě odmítá,
ne, nemohu se pohnout z kouta,
nedovolí mi skočit pouta,
skočit
a jednou provždy vytřít zrak
jemu i vyčkávání na zázrak,
že řekneš jako kdysi:
„jsi můj a já tak beru tě!“
A bezmocností neustále
přikován k chladné tvrdé skále
té reality všedních dní
děsím se, kdy se rozední...
…a z dálky zase slyším perutě...
|