Pomsta

Blackstonem prochází noc. Temná budova statku. Za oknem dívka. Drží si nohy schoulená do klubíčka. Ležící v rohu místnosti, u postele s nočním stolkem. Tiše dýchá.

Zvenčí na ni hledí netvor. Netvor prostoupený zlostí, naplněn posláním pomsty. Netvor s pocitem blížícího se masakru. Vítr v zádech. Hlavu téměř u okna. Zůstává klidným. Čeká. Vychutnává lov. Stal se šelmou a pozoruje kořist.

Červená žárovka uprostřed hází po čtyřech stěnách mapy. Stíny splývají. Světlo poblikává. Jediné dveře se otevírají do místnosti. Vchází dvě postavy. Drtič Frank, metr za ním kráčící Steve Francis. Ve svých očích nesrozumitelné prokletí.

Dívka se probrala, jakoby před chvílí nespala, ale jen tam tak ležela a čekala na své druhy. Přistoupila k návštěvníkům.

Šelma přikrčila kolena. Chystá se prolít krev oněch hříšníků. Opět se však narovnává. Dívka křičí na Drtiče. Rozčiluje se. Máchá rukama. Křičí. Potřebuje dávku. Copak jí dnes nepřinesli morfium?! Ona potřebuje nutně dávku. Potřebuje ji!

Frank se usměje na Steva svými přihřátými rty. Naznačí mu, že by už měl vědět, co dělat. Opouští místo červené žárovky a zvenčí zavírá dveře.

Šelma odstoupí od okna.

Steve podá dívce ampuli s injekční stříkačkou. Ta mu ji vytrhne. Naplní injekční stříkačku a snaží se trefit správné místo na své rozpíchané ruce, aby do ní vyprázdnila získané morfium. Ruce se jí třesou. První pokus nevyšel. Pumpuje rukou nahoru dolů. A znovu jehlou propíchává kůži. Konečně se podařilo. Klesá na postel. Všechno je už pryč. Zase je svobodná. Volná jako kdysi, když byla malá. Bzučení žárovky mizí. Slyší zvuk houslí. Červené světýlka tančí kolem ní. Svět se točí. Kdyby ji tak mohla viděla matka, ta by vyváděla. Zmlátila by ji jak čokla. Matka je však daleko, tady jí nemůže ublížit. Nebude ji zavírat do kůlny. Už nikdy víc.

„No tak, kundičko, nech mě taky si užít,“ přitiskl ji k sobě Steve a vyhrnul jí flanelovou košili. Nebránila se. Broukala si společně s červenou žárovkou nad postelí. Usmívala se.

Stehna měla stále sevřená těsně u sebe. Steve jako zvíře rukou zajel do jejich tepláků a pevně sevřel její chlupy.

Mezitím na chodbě za dveřmi,

netvor nožem proťal hříšníkovo hrdlo.

Světla chodby byla přestříkaná červeným sprejem. Netvor stál nad tělem Franka Janese. Z Frankova krku se na zem hrnula krev. Proti netvorovi už stála jen podlouhlá tmavá chodba s dveřmi na zadní zdi. Za tou zdí Steve šoustá tu holku.

Zvedl Franka za kalhoty, nechal okapat.

Krev jako barvičku,

Franka místo štětce,

podlahu za památník,

však vyměnit nechce.

Světlo bliká. Červený svět. Barvy nahé dívce tančí před očima. Tma. Červeň. Tma. Červeň. Vlní pánví jakoby tušila, že přijde rozkoš. Ta však nikde.

Steve se na ni vrhá a cpe jí ocas mezi bílá stehna. Znovu a znovu. Tma. Vzepřel se a opřel se o matraci. Vyndal z její zarostlé kundy ocas a přetočil ji na břicho. A zase ta červeň. Ležela na malých ňadrech před ním. Rukou ji třel mezi stehny a opatrně jí ho vsunul do zadku. Šoustal ji v kleče. Pociťoval lehkou bolest, jak se snažil přirážel prudčeji a zuřivěji do jejího úzkého otvoru. Tma. Červeň. Zasunul, až kam to šlo. Opět! Před žaludem se mu pumpoval mléčný střik. A znovu! Rychleji. Oddychoval. Přestal vnímat okolí. Slyšel jen dech.

Běh. Kroky sprintujícího býka. Blíží se ke dveřím. Tma. Rychleji. Červeň. Rychleji! Steve přiráží. Běh! Tma. Rána! Prociťuje prostorem. Dveřmi prolétá krvácející tělo. Sráží Steva na dívku. Tma.

Červeň. Tma. Červeň. Krev. Krev. Tma.

Zavraždil pekelníky,

nakrájel nožem farářovým.
Pak pohlédl na dívku s jehlou tu ležící,

vypadala mrtvěji, než-li oni dva - hříšní.

Rukou hledal její tep,
však v ruce své již nenašel starý cit.

Jakoby své srdce přece jen neztratil,

utéci s ní chtěl před světem.

A tak dívku látkou ověšenou,

nese na zádech.

Vzal její košili, tepláky a vyběhl z místnosti. Neohlédl se zpět. A proč taky, vždyť nevstanou. Nebudou ho chtít zabít. Ani Drtič, ani ten čurák Steve. Tohle už nerozchodí žádný z nich, tohle ne. Těš se Komnato. Pomsta přichází. Nemáš nade mnou žádnou moc. Žádnou!

Vyběhl ze statku. Bosé nohy z popela. Za chvíli byl u hřbitovní zdi. Zabočil na hřbitov a po schodech vyskákal nahoru.

„Otče Flemingu,“ kope do brány. „Otevřete mi, potřebuji pomoct.“

Po chvíli čekání slyší Otce Fleminga přicházet.

„Otče Flemingu!“

„Už jdu, Larry. Chviličku,“ zvedá masivní závoru na vstupní bráně a ztěžka ji otevírá. „Nečekal jsem, že se vrátíš před svítáním,“ zazíval.

„Pusťte! Mám tady předávkovanou holku.“

„Ale, vždyť – odnes ji! Ihned ji odnes!“ zpanikařil.

„Přineste mi mokrý hadr.“

„Je s nimi,“ co to ten hlupák dělá „Larry!“

„Dělejte!“ musel zařvat. „Není s nimi. Věřte mi,“ pohlédl na faráře.

Farář odmítl dotknouti se „Ďáblovy děvky“,

však ze strachu z netvora domov jí poskytl.

Netvor s farářem klečícím čekají na ráno.

S nadějí jeden. S hrůzou v očích druhý.

Potřebuji, abys mě vyslyšel. Bože? Teď tě tady klečící prosím, otevři tomu hlupákovi oči. Ona ho zaslepila. Je v její moci. Dostala ho!

x

Počkáme do rána, snad se probere. Proč jsem ji tam… sakra. Mělo to tam skončit! Ne, ona není s nimi. Nemůže být. Vždyť by ji tam nedrželi. Mohla přece odejít. To ty drogy. Jistě, neměla jinou možnost.