Druhá strana

„Počkej chvíli. Hned to bude.“

„Kdo sakra jsi?“

„Hned ti všechno vysvětlím. Přestaň sebou škubat.“

„Ne. Nesahej na mě!“

„Přestaň, prosím a uklidni se.“

„Kde to kurva jsem?! Tak tohle je peklo? Jsi Ďábel.“

„Tak jo! Až se vykecáš zapískej a promluvíme si.“ Neznámá bytost usedla na zem a pohlédla na Larryho. Zíral na ni a ona zírala na něho. Byla v naprostém klidu, zato Larryho vytáčel pohled na okolí. Obloha byla nekonečná a tmavá jako uhel. Vlastně, všude kam se podíval, viděl jen popel. Bytost, která ho chtěla před minutou zabít, byla z popelu. Zadíval se na ni pozorněji a spatřil její tvář. Nepravidelné rysy obličeje zčásti připomínaly lidskou tvář, snad mužskou, ale nebyl si tím jistý. Vypadalo to jako člověk spálený na popel. Spálená hlava. Dvě nohy. Ruce, jedna připomínala kus hadru. „Nemůžu tě teď sundat Larry. Musíme si nejdříve promluvit. Souhlasíš?“

„Co,- kdo jsi?“

„Jsi určitě zmatený.“

„Sakra, kdo jsi?!“

„Ještě tě nechám vykecat, souhlasíš?“

„Ne, dobře. Jsem v klídku. Sundej mě.“

„Ne, počkej. Nejdříve si promluvíme.“

Černá víčka se rozevřela do šířky a oči získaly světlejší odstín. Ten tvor, ať to myslel s Larrym dobře nebo špatně, byl jedinou Larryho šancí dostat se dolů na zem. Stále totiž visel na tom pekelném provaze, kde ho pověsili.

„Tak, co mi chceš říci..ehm….“

„Tony. Jmenuji se Tony Sawer.“ hlas zněl najednou živěji.

„A-ahoj. Nemohl bys mi dát pod nohy,“

„Jo, jasně. Tady to je.“

Oprátku na krku vůbec nevnímal. Konečně se postavil a pokusil se nadechnout.

Nic. Nic necítil. Teda cítil, ale ne jako dřív. Žádný citelný proud vzduchu v nose. Jakoby přestával žít. Podíval se dolů a uviděl dalšího tvora, další obludu. Spatřil sebe.

„To ne, do řiti, ne“

„Taky jsem si pomyslel to samý.“

„Co se stalo?“

„Postupně se měníš, ale bez obav. Prošel tím každý z Komnaty.“

Komnata. To slovo mu připomnělo psychouše s klacem.

„Co je to ta,“

„Komnata?“

„Jo.“

Ten tvor, který si říkal Tony, se narovnal a ukázal na stromy.

„Komnata je všude okolo Larry. Je to místo, kde uvízneš a nikdy se z něj nevrátíš. Tento les i městečko Blackstone, to celé je Komnata.“

„Nerozumím,“

„Vysvětlím ti to jednoduše. Nakupoval jsi někdy?“

„Jasně.“

„No, a Komnata funguje přesně jako pokladna v supermarketu. Představ si, že každý z nás v sobě nosí čárový kód a Komnatě stačí, aby se ten kód k ní lehce přiblížil, a pak s tebou může – s úsměvem vyjebávat.“

„To jako, že mě pošle sem?“

„Bingo! Ale dokáže toho i mnohem víc.“

„Proč mě už nesundáš?“

„Chci ti nejdřív předložit jeden návrh.“ znělo to nejistě a naléhavě.

„Ano?“

„Když jsem žil, nebylo to o moc lepší, ale tady alespoň nemusím spát. Jako jeden z mála živých jsem utekl z Komnaty, ale zůstal jsem poznamenán. Každou noc se mi zdálo o lidech, kteří byli Komnatou chyceni. Nedokážeš si představit to šílenství, které jsem prožil, a pak jsem se zabil. Prosekal jsem si málem ruku, když to na mě přišlo, ale nepomohlo to.“

Tony zvedl ruku, visící hadr.

„Měl jsem si raději prohnat kulku hlavou. Bylo by to rychlejší.“

„Nechápu.“

„No, když jsem tehdy seděl v kuchyni s nožem v ruce, a když jsem tam krvácel, trvalo to celou věčnost. Zasvinil jsem snad celou podlahu, ale smrt mě brzo měla zachránit. Alespoň takový byl plán.“

Tvor sklopil zrak.

„A?“

„A hovno! Probudil jsem se v naprosté tmě a nohy mě vedly jediným směrem. Sem! To víš, že mě to nasralo. A ještě víc mě nasralo, že teď cítím její oběti nepřetržitě. Naštěstí ale už jen ty, které žijí.“

„To mě mrzí, ale jaký návrh pro mě máš?“

„Pomstu! Chci, abys za mě vykonal pomstu.“

„Proč já?“

„Protože jsi ještě čerstvý. Našel jsem jeskyni s runami. Nevím jak, ale dokázali jsme je přečíst a zjistit novou pravdu. Známe odpovědi i důvody, které nestihneš pochopit. Jedná se o to, že teď dokážeme otevřít Rozcestí tří stran, ale to jen v případě, že Komnata bude oslabena. Musíš ji vyčistit, aby se Rozcestí tří stran dalo otevřít a my mohli odejít. Vím, jak tě vrátit, tak pomůžeš nám?“

„Jak?“

„Zastavím proměnu a pošlu tě zpátky do světa živých. Ale musíš se rozhodnout rychle.“

„Tak na co čekáme? Vrať mě zpět.“

„Cítil jsem tě, když jsi přicházel a vím, že jsi tak trochu jiný. Zmátlo mě, že jsi nezabil Steva, ač to znamenalo přežít. A to mi dává naději, že stejně jako já, musí být zmatená i ona.“

„Pošli mě zpátky.“

„Pokud tě dokáží zabít, tak se sem do popela nejspíš vrátí jen tvé organické části a tvůj nynější popel zůstane tam. Nebude toho moc, co se vrátí, to mi věř.“

„Ještě něco?“

„Všechno to má malý háček. Jsou to totiž jen mé dohady, nikdy dříve jsem to neprovedl.“ Váhal. „Cítím, že tvá proměna je skoro u konce. Začneme.“

Larryho jícen nasytila pachuť prachu, bleskově však zmizela.

„Zavři oči. Teď se soustřeď Larry na poslední myšlenky, kterés měl, než tě popravili. Musíš se připravit.“

Larry zavřel své uhelné oči a znovu si vybavil tu vzpomínku porážky. Slyšel v dálce hlas.

Věříš v Boha? Musím to vědět synu. Nejsi v bezpečí.

A pak další jak se mu směje.

To musíš stisknout ten kohoutek chytráku. Cítíš to Larry? Přichází tma.

A další.

Sundej ze mě ten provaz!

Vzpomeň si, že tě chtěl přece zabít.

Já tě nechtěl zabít Steve.

Dvě.

Nedělej to.

*          *

Konec. Prázdnota. Začíná to znovu. Moje myšlenky se vrátily i mé nové tělo. Obalen popelem, před chvílí popraven, poté vzkříšen. Visím na laně a koukám na všechny ty barvy. Plakal bych kdybych měl slzy. Steve i psychouš jsou dávno v trapu. Nechali mě houpat se na větvi. Nestál jsem jim ani za odklizení. Parchanti. Aspoň mě mohli sundat, abych nevisel na očích. Parchanti. Neváží si mrtvých. Hlupáci.

Vrátím se do Blackstonu. Jednoho po druhém chytím. Vyseru z nich ty jejich zasraný mozky. Rozšlapu hlavy. Nechám je chcípat na ulici, aby je všichni viděli. Aby všichni ti pošukové vylezli z baráků. Budou se bát. Budou se bát. Strašně bát!