A proto ožbrunda…

Sedím u stolu,mám splín,protože vím,že spím…

Nic není skutečností,ani stůl,ani židle,na které sedím-vždyť ani nesedím-nejsem totiž…

I přes tento snový klam přisedne si ke mně na druhou“nežidli“-ožbrunda.

Na hlavu padá mi v tu chvíli přehršle otázek,co,či kdo to jako má být!?

Já potichu odpovídám…vždyť spím a sním-za snovou logiku neručím..

Dívali jsme se na sebe drahnou chvíli…

Poté řekl-jsem v cíli!

Já se usmála,on se usmál- a život-plyne dál…