První audience u čchinského krále

Slyšel jsem, že vykládat o něčem, čemu nerozumíme, je pošetilé, a mlčet o tom, čemu rozumíme, je neloajální. Je-li panovníkův poddaný neloajální, zasluhuje smrt. Mluví-li z cesty, zasluhuje si smrt také. I přesto chci dopodrobna vylíčit vše, co znám, a je pouze na vás, králi, abyste rozhodl o mé případné vině.

Slyšel jsem toto: V Podnebesí se na severu stát Jen a na jihu stát Wej spojily se státem Ťing a upevnily pozici státu Čchi, přibraly stát Chan a vytvořily koalici, s níž se chtějí obrátit na západ a vší silou dělat nesnáze státu Čchin. Pokradmu se tomu směji. Na světě jsou tři příznaky zániku a Podnebesí je všechny vykazuje. To je myslím ta situace.

Slyšel jsem, že se říká: „Kdo sám ve zmatku napadne spořádané, hyne, kdo sám odpadlý napadne pravé, hyne, kdo sám neposlušen napadne poslušné, hyne.“ A nyní skladiště států v Podnebesí nejsou plné a sýpky zejí prázdnotou, avšak ony státy povolaly všechno obyvatelstvo a rozšířily počty vojsk na několik desítek milionů. Ten, kdo pobije čelem o zem a vsadí péra do vlasů, se stane generálem, a když rozdodne, že přední řady půjdou na smrt, všichni prohlašují, jak jsou ochotni zemřít, dokud se ještě nesetkali s nepřítelem. Když však jsou před nimi obnažené čepele a za nimi sekery a kladiva, všichni utečnou nejsouce schopni čelit smrti. Není to však tím, že by obyvatelstvo jako takové nebylo schopno čelit smrti, je to díky neschopnosti nadřízených.Ti mluví o odměnách, pak je však neudělí, mluví o trestech, ty pak všal neprovedou. Na odměny a tresty se nelze spolehnout, a proto obyvatelstvo nechce chodit na smrt. Čchin vydává patřičné rozkazy, provádí politiku trestů a odměn a ti, kteří mají zásluhy jsou náležitě rozlišováni od těch bez zásluh. I když člověk sotva opustil náruč rodičů a nikdy v životě nespatřil nepřítele, uslyší-li o bitvě, zadupe nohama a vydá se tam pěšky a bojovně odhalený vstříc obnaženým čepelím,  tancuje po žhavém uhlí a je rozhodnut zemřít v první linii. A to vše je právě onou politikou. Je rozdíl mezi tím být předurčen k smrti a být předurčen k životu, a  že se obyvatelstvo i přesto chová takto, je dáno tím, že si váží hrdinské smrti. Vždyť jeden člověk jdoucí na hrdinskou smrt se může postavit desíti, deset se jich může postavit stu, sto se jich může postavit deseti tisícům a deset tisíc jich může přemoci Podnebesí.

Území státu Čchin – když se zváží výběžky i záseky –   čítá několik tisíc mil na délku i na šířku a počet jeho slavných vojsk je několik desítek miliónů. Nikdo v Podnebesí se nevyrovná Čchin co se týče rozkazů a nařízení, politiky odměn a trestů či strategické polohy. Když toto porovnáme s Podnebesím, pak Podnebesí ani nestojí za to být celé v našich rukou. Proto se nidy nestalo, aby Čchin nezvítězilo v bitvě či aby nedosáhlo úspěchu při útoku. Vždy rozdrtilo toho, kdo se mu postavil, rozšířilo území o několik tisíc mil. To jsou jeho velké úspěchy! Ale vojsko je znavené, obyvatelstvo vyčerpané, zásoby docházejí, pole pustnou, sýpky zejí prázdnotou, sousední knížata se nepoddala a na titul hegemona jsme zatím nedosáhli. A to není z jiného důvodu, než že nikdo z vašich rádců není úplně loajální.

Dovolím si o tom pohovořit. Dříve Čchi rozdrtilo na jihu Ťing a na východě Sung, na západě si podmanilo Čchin, na severu porazilo Jen, ve středu ovládalo Chan a Wej, vlastnilo rozsáhlé území a jeho vojsko bylo silné, každá bitva byla vítězstvím, co útok to zisk, mělo  Podnebesí na povel. Čchiská čistá řeka Ťi a kalná Žlutá řeka postačily jako přirozené překážky, zdi Čchang-čcheng a Ťü-fang postačily coby zátarasy. Čchi je zemí pěti vítězných bitev: jedinkrát však nezvítězilo a nebylo již Čchi. Z toho pohledu spočívá na bitvě bytí či nebytí i největších států s desetitisíci válečných vozů. A navíc jsem slyšel: „Když zahlazujete stopy, nenechávejte kořen, nepřebývejte s neštěstím, a pak jako by se neštěstí nestalo.“

Když Čchin bojovalo s Ťingy, porazilo Ťing na hlavu, vpadlo do jeho hlavního města Jing, získalo oblasti Tung-tching, Wu-ču a Ťiang-nan. Ťingský král s ministry uprchnul a na východě se poddal v Čchen. Kdybychom je tenkrát s vojskem pronásledovali, bylo by možné Ťing dobýt, a kdyby bylo dobyto, z lidu by se dalo kořistit a země by bylo možno využít. Na východě by tak oslabilo Čchi a Jen, uprostřed by to otřáslo trojím Ťin. To by znamenalo jediným tahem dosáhnout na titul hegemona a přivést na audienci sousední knížata. Rádci jej však neprovedli, stáhli vojsko a ustoupili a opět uzavřeli s Ťing mír. Nechat Ťingy získat zpět ztracený stát, shromáždit rozprchlý lid, postavit oltáře zrna a země, vztyčit chrámy předků a nechat je tak, aby se v čele celého Podnebesí obrátili na západ a dělali potíže Čchin, to je jistě první ze způsobů, jak přijít o hegemonii.

Podnebesí opět společnými silami oblehlo Chua-sia [=průsmyk Chan-ku]. Velký král je přikázal rozdrtit, jeho vojsko se dostalo až pod hradby města Liang, a kdyby je drželo v obklíčení po několik týdnů, mohlo být vyvráceno. Kdyby bylo Liang vyvráceno, Wej mohlo být dobyto, bylo-li by dobyto Wej, plány Ťing a Čao by byly zmařeny, kdyby byly jejich plány zmařeny, pak by bylo Čao ohroženo, a když by Čao bylo ohroženo, Ťing by se dostalo do nebezpečí. To znamená, že jediným tahem bylo možno dosáhnout na titul hegemona, sousední knížata mohla být přivedena k audienci, rádci tak však neučinili, stáhli vojsko a ustoupili a opět uzavřeli s Weji mír. Nechali je získat zpět ztracený stát, shromáždit rozprchlé obyvatelstvo, postavit oltáře zrna a země, vztyčit chrámy předků, a způsobili tak, že Podnebesí pak na západě dělalo nesnáze Čchin. To jistě další způsob, jak ztratit příležitost stát se hegemonem.

Dříve když zemi spravoval vévoda z Žang, jenž chtěl s jedním vojskem uspět ve dvou státech, proto vyčerpával vojsko vně země a obyvatelstvo uvnitř, a stejně nedosáhl na titul hegemona. To je zajisté třetí způsob, jak přijít o hegemonii. Čao je ústřední stát a obývá jej různé obyvatelstvo. Lid je lehkovážný a těžko se využívá. Rozkazy tam nejsou prováděny, tresty a odměny nejsou spolehlivé, tvar státu je strategicky nepříznivý a nadřízení nejsou schopni náležitě využít síly lidu. To je jistě obraz státu odsouzeného k záhubě. Oni však nelitovali lidu, shromáždili všechno obyvatelstvo a zaútočili u Čchang-pchingu, aby soupeřili o chanské území Šang-tang. Velký král je přikázal rozdrtil a dobyl Wu-an. Tou dobou v Čao nebyli nadřízení a podřízení v dobrých vztazích, vážení a prostí si navzájem nedůvěřovali. To znamená, že Chan-tan nebyl dobře bráněn. Kdybychom vyvrátili Chan-tan, připojili bychom území Šang-tangu a Che-ťienu, stáhli vojsko a na západě zaútočili na Siou-wu, překročili hory Chua-šan [=Jang-čchang] a donutili Šan-tung ke kapitulaci. Čtyřicet šest okresů komanderie Taj a sedmdesát okresů komanderie Šang-tang mohlo být obsazeno Čchiny bez jediné zbraně, bez utrpení byť jediného obyvatele. Taj a Šang-tang tak mohly bez boje připadnout Čchin. Tung-jang a Che-waj by připadly zpět Čchi, území na sever od Lung-šanu a Chu-tchuo by celé bez boje připadlo zpět Jen. To by znamenalo dobytí Čao, a bylo-li by doybto Čao, padlo by Chan. Až by Chan zaniklo, státy Ťing a Wej by nebyly schopny osamoceně obstát. Kdyby nemohly osamoceně obstát, znamenalo by to jedniým tahem zničit Chan, pozřít Ťing, na východě tak oslabit Čchi a Jen, překopat hráze Přehrady bílého koně a zaplavit Wej, a po tomto jediném tahu by trojí Ťin zaniklo a jeho podpůrci by utrpěli porážku. Velký král by čekal s rukama v klíně a státy Podnebesí by jeden po druhém přicházely se poddat a titul hegemona bylo možno získat. Avšak rádci tak neučinili, stáhli vojsko, ustoupili a opět s Čao uzavřeli mír. Tak přes prozíravost velkého krále a sílu čchinského vojska zahodili příležitost k hegemonii a nebyly s to dosáhnout územních zisků. Být podveden státem odsouzeným k zániku, to je neschopnost rádců. A navíc to, že Čao mělo zhynout, a nezhynulo, Čchin se mělo stát hegemonem, ale nestalo se jím, je jistě skutečnost, podle níž bude Podnebesí posuzovat úroveň čchinských rádců, to zaprvé. Podle toho, že opět povolalo vojáky, aby napadlo Chan-tan, ti však nebyli schopni jej vyvrátit, odhodili štíty i zbraně, třásli se po celém těle a prchali, již posoudilo Podnebesí sílu Čchin, to zadruhé. Vojsko se pak stáhlo, spojilo se v Li-sia s novými silami, také velký král shromáždil vojsko a přitáhl, dali se do nového boje s Čao, ale nebyli s to je přemoci, nebyli však schopni ani ustoupit, a z bojiště odešli úplně vyčerpaní – podle toho bude Podnebesí měřit sílu Čchin, to zatřetí. Co se týče vnitřních záležitostí přehodnotilo úroveň rádců, a co se týče zahraniční situace, dohlédlo na konec sil čchinského vojska. Když se na to podívám z této stránky, myslím si, že pro Podnebesí celkem nebude těžké utvořit koalici. Uvnitř státu máme znavené vojsko a vyčerpané obyvatelstvo, zásoby docházejí, pole pustnou, sýpky zejí prázdnotou a vně státu je jednotná vůle Podnebesí velmi pevná. Rád bych, abyste se nad tím nějakým způsobem zamyslel.

Slyšel jsem také, že se říká: „Buď opatrný, stále dbej na celý den. Budeš-li dávat pozor na správnou cestu, můžeš mít Podnebesí.“ Jak vím, že je tomu takto? Kdysi byl synem Nebes [=králem] Čou, postavil se do čela statisícového vojska, jehož levé křídlo pilo z potoka Čan a pravé z potoka Chuan, řeka Čchi vyschla a řeka Chuan přestala téci, a s takovýmto vojskem dělal nesnáze čouskému králi Wuovi. Král Wu velel pouhým třem tisícům, bojoval jediný den, a zničil Čouovo hlavní město, jeho samotného zajal, zabral jeho území a získal jeho lid, a nikdo v Podnebesí se tím nermoutil. Vévoda Č´v čele lidu tří států zaútočil v Ťin-jangu na pána Siang z Čao, prokopal hráze řeky a zaplavoval jej po tři měsíce, a když mělo být město každou chvílí dobyto, pan Siang věštil ze želvích krunýřů a stébel slámy, aby spatřil znamení přízně a nepřízně, a také kterému státu je možno se vzdát. Pak poslal svého ministra Čang Meng-tchana, jenž potají opustil pěšky město, obrátil smlouvu vévody z Č´ a získal tak na svou stranu lid dvou států. S nimi napadl vévodu z Č´, jeho samotného zajal a obnovil tak původní postavení pána Siang.