Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Středa 13.11.
Tibor
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<zpátky světlonoš (část třetí) z kolekce světlonoš
Autor: canny (Občasný) - publikováno 2.3.2004 (00:56:51)
další>

...III...

 

Jmenuju se Mona. Nevím, proč mi rodiče dali takhle blbý jméno, proč se nemůžu jmenovat třeba Zuzana, Lucie, Jana, nebo tak nějak. Ale řekla jsem si, že když už se to stalo, nebudu nic měnit a tak se vždycky představuju jako Mona. Řekla jsem si, že je mi to jedno, co si o tom kdo myslí.

Rodiče, a konec konců všichni ostatní, tvrdili, že jsem neuvěřitelně tvrdohlavá. Že se mnou není k hnutí. Není. A proč by mělo bejt. Co je mi do nich. Oni ve mně nežijou. Proč bych neměla bejt tvrdohlavá jenom proto, že se to někomu kolem nelíbí. Jasně - chápu. V případě, že by mi na někom záleželo. Ale teď zrovna nikoho takovýho kolem sebe nemám.

Můj otec byl strašnej řidič. Nikdy to pořádně neuměl, s autama si nerozuměl, neměl je rád. Nikdy by si řidičák nedělal, kdyby si nevzal moji mámu, která oslepla, a kdyby se nemusel o ni, o moji ségru a o mně postarat. Byl k tomu dohnanej různejma okolnostma. Okolnostma, jako bylo třeba to, že chtěl mý mámě, ségře a mně ulehčit život. I když jsme spolu nikdy nejlíp nevycházeli. Protože jsem byla tvrdohlavá. A jeho to nesmírně rozčilovalo, protože byl neskutečně hodnej a slušnej a tolerantní, a protože byl neskutečně hodnej a slušnej a tolerantní, nechtěl, aby to bylo moc znát. Ale já to věděla a dávala jsem mu to pěkně sežrat. Kdykoli u nás byl někdo na návštěvě, řekla jsem nahlas, že táta je úúúžasnej řidič. Protože se všichni bavili o něčem jiným a nedávalo to smysl, všichni si to většinou zapamatovali. A otec rudnul poprvý a říkal, že ve skutečnosti nerad řídí, ale věděl stejně dobře jako já,  že to ještě není konec. Většinou, když se někam jelo autem, společnost okamžitě vybrala otce jako řidiče. Otec rudnul podruhý. A pak jsme jeli a on řadil a auto vždycky tvrdě poskočilo a v každý zatáčce přidupl brzdy a všichni trochu znervózněli, někteří měli strach a někteří, ti vnímavější, prohlídli moji hru. A museli si myslet, že ho strašně nenávidím. Což nebyla pravda. Rozčiloval mě a nutil mě vším co dělal, abych mu ztrpčovala život. A možná jsme prostě nebyli v nejlepší konstelaci. Ale nebyla pravda, že bych ho strašně, nebo dokonce jenom nesnášela.

Jednou se mě moje slepá máma, která se jmenovala Margareta, což taky není nejobvyklejší jméno, zeptala, proč mu to dělám. Vysvětlila jsem jí to všechno. Pak jsme seděli na verandě našeho domu a ona se začala tichounce smát. Začala se šeptem smát, ramena se jí lehounce otřásala. Mámu jsem měla moc ráda. A ségru taky. Jmenovala se Margareta, jako máma. A byla stejně krásná. A měla velikánský zelený oči. Jako já. Ale ona těma očima viděla strašně daleko. Jako by kompenzovala máminu slepotu. Ukázalo se, že těma svýma očima vidí ještě daleko dál, než by člověk řekl. Třeba jednou, když k nám přijel mámin bratr Hubert, který s tátou nikdy moc nevycházel a vždycky mu ubližoval, ještě daleko hůř, než bych to dovedla já, přišla Margareta ke stolu v mým novým tričku (tehdy mě bylo patnáct a tričko jsem si koupila za peníze za tři tejdny práce v obchodě v ulici) vzala láhev s malinovou domácí šťávou od babičky, kterou strejda Hubert přivezl, a vylila mi ji na tričko. Zaječela jsem a vlepila jí facku až upadla a táta mě poslal do pokoje. Máma tam pak za mnou přišla a potichu se smála a vyprávěla mi, jak se během oběda pokusila Margareta podrazit židli tatínkovi. A jak jí potom vběhla pod nohy. Ale já jsem mámu neposlouchala, trucovala jsem. Zeptala se mě, jestli s nima pojedu na koupaliště. "Ne." A přetáhla jsem si přes hlavu peřinu. Slyšela jsem mámu, jak se tiše směje. Pak klaply dveře. Za chvilku jsem z okna slyšela, jak se na verandě baví. Pak nastartovalo auto a prudce vyrazilo na silnici. Řídil táta. Moje sestra svýma velkýma zelenýma očima viděla všechno dopředu a jela s nima.

K babičce a strejdovi Hubertovi jsem se přestěhovat nechtěla. Babička neměla ráda mámu a tátu a Margaretu a mě. Jednou mě praštila takovým tim šlehačem na sníh z vajíček do obličeje jenom za nějakou pitomost, až mi roztrhla obočí a já pak běhala po celý zahradě s ksichtem od krve. Pořád tam mám jizvu. Malinkou. Ale bylo to strašný krve. Máma se s ní tehdy pohádala a přestali jsme tam úplně jezdit. Na pohřbu babička křičela, že jí strejdu Huberta zabil můj táta a já tam stála v černym a pořád ještě nevěděla co se děje. Nakonec jsem šla bydlet k mámině sestře do Prahy. Jmenovala se Jana, ale to nebylo důležitý, protože jsem jí mohla říkat jenom teto. Neměla žádný děti. Ani muže. Ale byla hodná. A chytrá. Řikala mi: „ Modli se k Bohu, Mono. Protože ten je milosrdný. Ale obávej se toho druhého. Protože proti jeho vůli jsme všichni jenom zrnka prachu ve větru.“ Nikdy jsem přesně nevěděla, co tim myslí.

Vyprávěla mi o tom, jak byly malý s mojí mámou. A s Hubertem. A jak babička měla nejradši Huberta, až moc ráda, že s ní spal i v posteli, když umřel děda. A že nemusel nic dělat. A že na ně babička byla hnusná, takže jakmile to šlo,  utekly z domova. Vzpomínala jak měla radost, když se mý mámě Margaretě narodila dcera, která dostala to divný jméno - Mona. A když se jí narodila druhá, která se jmenovala Margareta. Dozvěděla jsem se, že jsme měly ještě bratra. Asi dvacet minut. Ještě pět, nebo kolik let přede mnou. Ale že umřel. Hned po porodu. Ani neměl jméno. Taky mi řekla, že moje máma nebyla slepá vždycky. A taky mi řekla, že jí můj táta vždycky rozčiloval tak jako mě. Ale že ho máma potřebovala, protože byl hodnej. A že ho máma měla ráda strašně. Takže to bylo vlastně v pořádku. Byla fajn. Teta. Nosila malý brejle a vlasy nakraťoučko. Úplně rezavý. Jako já. S mojí mámou měla podobnou postavu. Byla drobná. Pracovala jako knihovnice v nějaký knihovně a protože knížky milovala, byla tam vždycky dlouho. Když jsem teda skončila ve škole, měla jsem dost času. Chodila jsem s holkama na pivo. Do Rotundy. Nebo na Střelák. Byla to pro mě úplně nová zkušenost. Všichni vypadali daleko tvrdší, než u nás na malým městě. Párkrát, když jsem se rozpila, jsem začala vykládat věci a oni koukali. A některý už pak se mnou na pivo nechodili. A některý zase jo a taky vyprávěli věci a ukázalo se, že nejsou tak hustý a tvrdý, že jenom člověk nemusí každýmu všechno hned říct. Protože, znáte ten vtip - sejdou se dva pražáci a nepomluvěj nějakýho třetího. A tak jsem se učila.

Za pár let jsem vypadla ze školy, našla si místo v bance a vlastní byt ve starým baráku, co byl dřív zájezdní hostinec. Měl dole velkou halu, z který stoupalo schodiště do dalších pater. Ze schodiště jste pak přešli do dlouhý chodby se spoustou dveří. Řikala jsem si, že bych tady klidně mohla bloudit celý dny. Zhulená třeba. Nakoupila jsem si spoustu jídla, vodku a cigarety a konečně se postavila na vlastní nohy. V mým bytě byl světlík, z něj každou noc šuměly hlasy. Někdy se mi zdálo, že z toho světlíku slyším tichej smích. Ale neděsilo mě to, většinou jsem ležela v peřinách a uklidněná tím šumem jsem usínala.

Práce v nový, rychlý, techno bance je všechno, jen ne důstojná. Vždycky, když se mě někdo zeptal, jestli je to úředničení nuda, vzpomněla jsem si na to, jak to tam vypadá. Sklo, beton, počítače, těsný šaty, stráže dole u vchodu. High Society. Nablejskaná smečka, ostrý vlkodlaci trhu i ušlápnutý ovečky. A ušlapaný ovečky. S kruhama pod vočima. Ale mě to dělalo docela dobře. Přes den hrát kundičku v upnutým triku a úzkejch tmavejch kalhotách. A v noci poslouchat šumění Nuselskejch světlíků. Než jsem se zorientovala a zjistila kdo je kdo, trvalo to pár let. Ale tady mi najednou hodně pomohlo, že jsem byla tvrdohlavá. Pomaloučku jsem postupovala nahoru. A poznávala černý díry, který na některejch místech v baráku pulsovaly. Nepříjemný, zlý místa. Tak jsem se jim vyhejbala. A vlastně mi nic nechybělo.

Pak se to ale jednu noc všechno zlomilo. Ze světlíku se ozval dětskej pláč. A mně došlo co to znamená. Zapálila jsem si cigaretu, vyndala z lednice pivo a kus salámu a ve svým tmavě červeným křesle jsem se zamyslela, jak na to. Chci dítě. Ale nechci se tahat s nějakým chlapem. Všichni, co jsem je zatím poznala, jsou takový roztomilý troubové. Trochu jako můj táta. I když některý z nich uměj řídit. Ale jsou to troubové, neškodný jenom do tý doby, než mě a moji dceru nebo syna zabijou. A nemusí to být zrovna v autě. Když to nejsou troubové, tak bejvaj zlí. Velký, velký a silný. A zlí. Nejsem žádná chudinka, myslim, že mám docela sílu. Ale některý tyhle chlapi ... nemůžeš prostě nic dělat. Můžou si s tebou dělat co chtěj. Nejsem zvědavá na nějakýho chlápka, co se bude roztahovat v mý posteli, co bude neuvěřitelně smrdět potem, co bude plivat do vany. Napila jsem se piva. Chci dítě. Nechci chlapa. No a co. To není dneska neřešitelnej problém. Jmenuju se Mona a jsem hezká, třiadvacetiletá holka.

Michale, potrebuju se s tebou sejit.“

Elektronická pošta funguje. Do minuty jsem měla odpověď.

Prace?

Chytrej. Kolega, o pár stupňů v hierarchii firmy vejš. Rodák z Prahy, tmavovlasej, černookej. Určitě ne italskej typ. Michal je bílej jak tvaroh. Vypadá trošku jako Nick Cave, taky takovej protáhlej ksicht. Ale má krátký vlasy.

Ne, zabava.“

Docela se líbí ženskejm na mým patře. Ale netroufnou si. Párkrát jsem se s ním bavila. Je to jeden z těch, který přicházej v úvahu. Je divnej, přitahuje mě. Trochu. Je mi jasný, že ho po tý noci už nikdy nebudu muset oslovit. A on mě taky ne. Ani ho to nenapadne.

Zasedacka BERLIN. 20:00.“

V bance je několik zasedaček. Většinou jsou všechny v osmém patře, některé pro dva, některé pro třicet lidí. Původně měly mít ženská jména. Ale někdo si včas uvědomil, že by znělo divně, kdyby se schůzka šéfů odehrávala v Heleně, nebo v Kamile. Tak vybrali jména měst. Berlín je největší. Jako jediná není v osmém patře, ale až v devátém, na střeše. Má prosklené stěny a je z ní výhled na město. Používá se pouze výjimečně. Michal je jedním z mála, kdo má ve firmě možnost Berlín používat.

OK.“

Chvilku jsem poslouchala za dveřma. Hrála tam nějaká hudba. Ne hlasitá. Hodně divná. Divný zvuky, takový dlouhý táhlý zvuky, jako když vržou dveře, nebo něco takovýho, ale ještě delší, jako když vržou dveře v hodně velký jeskyni. a do toho zpívala nějaká holka. Zpívala divně, bez melodie, jako kdyby zpívala úplně jinou písničku. Ale bylo to potichoučku. Zaklepala jsem. Nic se neozývalo. Chvilku jsem ještě počkala. Kvílení za dveřma skončilo, začala hrát kytara, nová písnička. Otevřela jsem dveře. Berlín je dlouhá místnost, možná deset, patnáct metrů. A ze tří stran má stěny skleněný, jediná zděná je ta, v který jsou dveře, kterýma jsem vstoupila. Jenže v oknech byly rolety. Zatažený. A venku už docela tma. A tady uvnitř klimatizovanej vzduch, muzika, která byla daleko hlasitější, než se mi zdálo zvenku. Úplně mě obklopila. Zavřela jsem za sebou. V místnosti byla tma. Jen na stole stál videoprojektor namířený proti mně. Nebo spíš na stěnu vedle dveří, kterými jsem vešla. A ta muzika duněla a bručela. A zase to skřípání. Poodstoupila jsem od dveří, místnost byla prázdná, jen stíny v rozích. Přešla jsem těch pár kroků podél stolu k projektoru. Používal se na promítání grafů a počítačových videoprezentací. Na schůzích a poradách. Teď promítal na stěnu porno. Mladá, hnědooká holka s dlouhýma černýma vlasama ležela na zádech na nějaký velký bílý posteli. Pod ní nějakej blonďák s náušnicí v uchu a šukal jí do zadku. A nad ní nějakej druhej kluk, na zádech měl velký mateřský znamínko, strkal jí ho normálně do kundy. Na to, jak se oba dva cukali, ona jen držela hlavu nahoře, varhánky pod krkem, koukala do objektivu, rty lehce pootevřený. Vůbec jí to nebralo. Jen se občas trochu pohnula, když se ten pod ní moc házel. Pak se záběr změnil. Stáli kolem ní, střídavě si brala jednoho nebo druhýho do pusy. Zase jí to bylo úplně jedno. Zase koukala do objektivu. Napadlo mě, že připomíná ty obrazy, co se na vás koukají, ať stojíte v místnosti kdekoli. Muzika pod tím vším pořád duněla a tak divně pulsovala, první kluk se udělal a vystřík tý holce do tváře a ona ucukla, vlasy se jí pohnuly a rozmazaly ty bílý cákance po tváři a já ucejtila jeho dech na zátylku, stačilo mě sotva napadnout, kde se tady vzal, přišel tak potichu, nebo tu byl celou tu dobu, ale to už mě jeho štíhlý prsty chytly za bradu a otočily jemně dozadu, jen tak, aby se jazykem dostal do mý pusy a jeho boky mě přitiskly ke stolu, druhá ruka sjela po krku, ten dech byl cejtit po cigaretách a ty ruce studily.

Když jsem zjistila, že mám krámy, stejně jako každý tři neděle, ani mi to nepřišlo divný. Divila bych se, kdyby se to s ním povedlo. To, co se stalo v Berlíně, daleko víc připomínalo nějakej šílenej rituál, než soulož. Což neznamená, že by to bylo zlý. Naopak. Bylo to nejlepší. Nejlepší co jsem zatim zkusila. Jenom to prostě nesplnilo účel.

Ležela jsem v posteli, kouřila, foukala kouř do stropu a poslouchala šumění hlasů ve světlíku. Tak Michal nevyšel. Řekla jsem si, že to nebudu s nikým zkoušet dvakrát. Ze zřejmých důvodů. Vyspat se s někym dvakrát je nejlepší cesta, jak si ho uvázat na krk. Probírala jsem je v hlavě, jednoho po druhým, volila pro a proti. Ve světlíku se znovu ozval dětskej pláč. "No jo, pořád." Někdy mě sere, jak po mně pořád někdo něco chce. Všichni spěchaj. A nenechaj mě ani dokouřit. Vstala jsem, zamáčkla cigaretu do popelníku na stole a šla si dát sprchu.

Tobiáš je kluk z nějakýho města na východ od Prahy. Možná na západ. Nikdy mě to moc nezajímalo. Normálně je docela tichej, širokej v ramenou a vypadá jako sedlák z nějaký knížky. Velkej. Krátký, blonďatý vlasy, kulatou hlavu. Trochu pošuk. Ale docela bedna. Člověk by řek, že vůbec neumí mluvit, ale jednou dělali v bance nějaký testy, pak si ho pozvali na kobereček… a stejnej tejden, co mě povýšili o patro vejš, šel i on. Jako expert přes komunikaci. Hned z něj udělali školitele. Nikdo tomu nechtěl věřit, všichni si mysleli, že se někdo prostě seknul. Vůbec jsem si neuměla představit co na takovým školení předvádí. Protože jsem ale šla nahoru, plat, výhody, klimatizace... museli mě přeškolit. Jen tam pomáhal, šéfa školení dělal někdo jinej. Ale byl vtipnej, pohotovej, rychlej. Bylo to dobrý. Pozorovala jsem ho. Moc jsem neposlouchala ty kecy kolem. Byl z toho trochu nervózní, všiml si toho.  Bavili jsme se o všem možným, celý to školení má bejt takový přátelský a milý. Někdo začal o tom, jak se zhoršuje příroda, jasně, to bylo po tom příspěvku jak v Kolumbii nějakej prostej zaměstnanec zabránil vypouštění odpadu do řeky a povýšili ho za to a natočili o něm dokument. A Tobiáš se toho chytnul, řek, že si myslí, že lidstvo degeneruje, že už dlouho třeba nepřišla pořádně velká zima a jak se teď vzhledem k oteplování země měněj klimatický podmínky. Že za deset let, až to budou lidi nejmíň čekat, tak že přijde uprostřed léta zima, začne padat sníh a kromě Aljašky a Islandu nebudou mít nikde pluhy. Letiště budou nepoužitelný, silnice taky, lidi vychcípaj na zimu a podvýživu, bez elektriky, bez světla, líčil to strašně vášnivě, apokalypsa,  voči rozšířený, strašně se do toho zažral. Vypadal jak nějakej bláznivej prorok. Všichni, včetně vedoucího školení, na něj koukali s otevřenou pusou. Mám asi štěstí na tyhle divný typy. Ale co? Když jsem šla kouřit, šel se mnou a připálil mi. Stáli jsme na terase. Za mýma zádama skleněná stěna, rolety a zasedačka Berlín. Otřásla jsem se. Zeptal se, jestli je mi zima. Nečekal, až se vyjádřim a přehodil mi přes ramena zelenej svetr. S jelenama. Poděkovala jsem. Zeptal se, jak se jmenuju.

„Mona.“

„Monika?“ vyfouknul kouř. „Aha, hezký jméno.“

„Ne, Mona.“ Řekla jsem trochu moc prudce. „Ale můžeš mi vlastně řikat jak chceš.“

Říkal mi Moniko. Trochu mě to sralo. Vlastně čím dál víc. Krátce po školení jsme měli rozlučkovej mejdan s našim oddělením. Věděla jsem, že se to stane dneska, tancovali jsme spolu, říkala jsem si, že bude lepší se na to trochu napít. Šeptal mi do ucha, že se mu strašně líbim, připadal mi trochu nalitej, v náladě,  ale tvrdil, že nic nepije, že je abstinent. Smála jsem se. Líbali jsme se a bylo to dobrý. Asi jsem to trochu přehnala s tou vodkou, vezl mě domů ve svý tmavě zelený škodovce a já mu pozvracela potahy. Dovedl mě nahoru, halou, po schodech až k mým dveřím. Už mi bylo líp. Ale poprosila jsem ho, jestli by nemohl zůstat. Zůstal.

Málem mě roztrh. Byl strašně velkej a neohrabanej. A silnej. Ale spíš jako ... jako třeba kůň. Nebo kanec. Fakt vim, proč se tak někomu říká. Myslela jsem, že se mnou prorazí podlahu. Bolelo to. Naštěstí to netrvalo moc dlouho. Chtěl ze mě vyjet, ale chytla jsem si ho stehnama a nepovedlo se mu to. Drtil mě pod sebou a šeptal mi Moniko, moniko, moniko.

Řekla jsem si tu noc, že si dám na chvilku voraz. Že to zkusím nejdřív za půl roku. Ale nebylo to potřeba. Krev se neukázala a dětskej pláč se ze světlíku už neozval.

Nečekala jsem ale, že bude takovej problém se ho zbavit. Byl všude za mnou jako stín. Neuvěřitelnej. Volal mi, jestli půjdem na oběd, jestli mám večer čas. Napřed jsem to zkoušela po dobrým. Pak jsem na něj křičela. Ale vždycky se znova ozval. Přemýšlela jsem dokonce, že odejdu z práce. Stejně budu muset na mateřskou. Sralo mě, že tohle je otec mýho budoucího dítěte. Stokrát bych byla radši, kdyby to byl Michal. Ale na druhou stranu, klidně jsem si mohla říkat, že je. I měsíčky se občas spletou. Ach jo. Schovávala jsem se, kde jsem mohla. Ale stejně si vždycky na obědě přisedl. Jednou jsem v mailu našla jeho povídku. Byla krátká, divná a taky divně napsaná. Jmenovala se Světlonoš a jestli jsem ji pochopila dobře ... no, bylo to trochu složitý na vysvětlování a napsaný takovým … divným, studeným jazykem. Vzpomněla jsem si přitom na Michala. Na jeho ruce. Dlouhý ruce se štíhlejma prstama. Vlastně to nebyl nejhorší nápad. Ta povídka. Nejhorší na tom bylo, když jsem si jako autora představila Tobiáše.

Když nový oddělení vyhlásilo večírek, byl první, kdo volal, jestli půjdu.

Řekla jsem, že ne. Měla jsem trochu neshody v práci, na výplatní pásce mi chyběl tejden dovolený a nikdo mi to nedoved uspokojivě vysvětlit, účetní jenom vrtěla hlavou, prej není možnej omyl. Zkazilo mi to náladu. A Tobiáše  jsem už nemohla ani cejtit. Nechtělo se mi všechno vysvětlovat, ujasňovat si s ním co a jak. Ke všemu mi bejvalo často špatně a říkala jsem si, že alkohol nebude pro syna (bude to syn, samozřejmě)  úplně to nejlepší. Alespoň všude se to píše.

Ale...

Šla jsem.

Dole u dveří stál dveřník. Uklonil se lehounce. Jak když to má z nějakýho starýho filmu. Jestli se takhle klaní každýmu, kdo jde na večírek, musí ho pěkně bolet za krkem. Nastoupila jsem do výtahu a rozhlídla se. Vedle mě stála nějaká stará paní. Dveře se zavřely, ale za mnou ještě na poslední chvíli někdo nastoupil. Ucítila jsem jeho dech na krku a okamžitě mi ztuhly bradavky a naskočila husí kůže. Jako vždycky, když jsem ho zahlídla. Stará paní se na mě usmála. Nemohla vidět, jak ten muž v černým obleku přejíždí dlouhýma štíhlýma prstama po mým zadku, jak jemně mačká šaty,jak se mě dotýká. Taky jsem se na paní usmála. Michal mi nadzdvihl šaty. Zavřela jsem oči a stará paní zmizela. Když mi Michal stáhnul kalhotky a zajel mi rukou mezi nohy, zase jsem oči otevřela. Ale stará paní už tam nebyla. Opřela jsem se o protější stěnu výtahu a cítila, jak mě pomaloučku, lehoulince laská, jak si mě otevírá. Ty dlouhý chladný prsty. Výtah s trhnutím zastavil a dveře cinkly. Přede mnou stála stará paní. Pořád se usmívala. Otočila jsem se. Dveře se pomalu otevřely, za mnou nikdo nestál. Šla jsem si dát panáka.

Večírek byl fajn. Tobiáš zůstal doma. Michala jsem taky nikde neviděla. Na baru bylo všechno zdarma. Seděly tam nějaký holky od nás. Už byly trochu nakalený tak jedna druhou objímala kolem krku a něco si vykládaly. Dala jsem si rychle za sebou dva panáky. A přemýšlela chvilku, co se mi ve výtahu vlastně stalo. Ale nedokázala jsem na nic přijít. Tak jsem toho nechala. Kromě toho, že jsem docela tvrdohlavá, umím si poručit. Jsem ukázněná. Dala jsem si ještě vodku s kolou a šla se projít na střechu.

Stála jsem tam asi deset minut. Koukala jsem na Prahu. Cejtila jsem v hlavě  ty panáky. Koukala jsem na ty světla dole a představovala si, jaký by to bylo, letět nad nima. Jako anděl. Jen tak. V tom studeným vzduchu, vítr by mi cuchal vlasy. Někde jsem četla, jasně u tety Jany, že čarodějnice nelítaly ve skutečnosti na žádných košťatech, ale že se nadopovaly nějakejma houbičkama a těmahle věcma a pak jim to jen tak přišlo. Možná bych …

„Ahoj, Moniko.“

Tobiáš. Takže nezůstal doma. Celej udejchanej, zpocenej.

„Ahoj.“

„Vypadáš jako anděl,“ vyhrkl a rukávem si setřel pot z čela. Přistoupil ke mně a opřel se o zábradlí vedle. Trochu jsem se odtáhla. „Četl jsem to.“ Koukal na světla pod námi.

„Cos četl?“ podívala jsem se na něj.

Mávnul rukou.

„To už  je  jedno, hlavně že seš v pořádku.“

Jednou to stejně musíme vyřešit. Tak proč ne teď? Nadechla jsem se.

„Chtěla jsem ti něco říct. A asi jsem to měla udělat už dřív.“

„No?“

Chvilku bylo ticho.

„Tobiáši, já ... tě nemiluju. Vím, co se tehdy stalo, ale nemělo se to stát, byla jsem opilá... chtěla bych, kdybys věděl, že mě to mrzí, že je mi líto, jestli sis myslel, že tě miluju, ale...“

„Miluješ Michala?“

Jak může vědět o Michalovi? A co je mu vůbec do toho?

„Nechodím s Michalem, nemiluju Michala,“ vyjela jsem na něj. „A i kdyby, nic ti do toho neni. Nemiluju ani jeho, ani tebe. Normálně jsem se s tebou vyspala. Chápeš to?“

Chytil mě prudce za ramena a obrátil k sobě. Nečekala jsem tak rychlou změnu a vodka s kolou mi vypadla z ruky. Rozbila se o dlaždice. Chvilku na ni zíral. Zkusila jsem se mu vykroutil, ale jakmile jsem se pohnula, sevřel mě ještě silněji. Zvedl hlavu. A já si uvědomila, že starýmu dobrýmu Tobiášovi z ničeho nic přeskočilo.

„Já s tebou nespal.“

Bylo mi jasný, že je zle. Koukal na mě, mluvil na mě. Připomněl mi ty obrazy, ty světice, jak koukaj někam do prázdna. Ale nakonec vás sledujou. A tu holku z toho filmu. Připomněl mi je tim, jak to měl úplně obráceně. Koukal na mě. Ale vůbec mě neviděl. Viděl jiný věci. A mě se zdálo že v odrazu jeho očí, který najednou byly hodně blízko, že v tom odrazu vidím věci, který se nedějou. Znovu jsem se mu zkusila vyškubnout. Teď už to bylo fakt hustý, byla jsem vyděšená.

„Tobiáši, pusť mě!“ zaječela jsem na něj. Trochu povolil stisk. Sekla jsem proti němu rukou a trefila ho do oka. Zalilo se slzama a ty obrazy se v něm už pomíchaly úplně. Znova mě pevně chyt

„Ne, já s tebou, fakt...“

Začal mě zvedat. Držel mě jak ve svěráku, kopala jsem a ječela. „Ty zkurvenej, zjebanej čuráku, ty...“

A doufala jsem, že mě uslyší. On. A ostatní. Neslyšel mě. Dál mě zvedal, najednou pode mnou byla ulice. A ty jeho obrovský pracky mě v tu chvíli pustily a já křičela a věděla, že teď už nic neudělám, máchla jsem rukama do vzduchu, jen jsem jima praštila do zábradlí a zlomila si prst, ale než jsem si to stačila uvědomit, neuvěřit…

„Ahoj.“

Otevřela jsem oči. Celý tělo mě ještě brnělo. Od toho, jak jsem sebou strašně třískla o zem před tím hotelem.

„Nemáš cigáro?“

Byla jsem u vody, ležela jsem na takovým břehu, na zelený trávě, byla trochu mlha a vypadalo to, jako kdyby poprchávalo. Ale nebyly cejtit žádný kapky, nic. Přede mnou tekla řeka. Asi široká, protože druhej břeh se ztrácel v mlze.

„Haló, nemáš cigáro?“

Na tý řece byla loďka. Černá, přívoz takovej. Sedla jsem si a proklepala ty ruce a vyhnala z nich to mravenčení.

„Jak se cejtíš?“

Ta holka patřila do tý loďky. Byla hubená, hnědý rovný vlasy pod uši. Měla černý triko, takový vytahaný a vopraný s nápisem Hard Rock Cafe - Roma. A modrý džíny. Vypadala, že je trochu trhlá.

„Ahoj.“

„Ahoj.“

Prohlížela si mě. Měla tmavě hnědý oči. Úplně beze studu mě zkoumala pohledem a já se rychle zkontrolovala, jestli mám všechno zapnutý a tak. Na to že jsem se před chvílí rozlítla na kusy před hotelem, to vlastně vypadalo docela dobře. Vsadila bych se, že kdybych se předtím nalíčila, neměla bych teď ani rozmazaný oči.

„Máš teda to cigáro?“

„Promiň...“

Šáhla jsem do kabelky (takže i kabelku mám sebou) a vytáhla červený Marlbora. Čtyři chyběly. Podala jsem jí krabičku.

„Promiň, jsem trochu..“

„No jo, lidi tady bejvaj mimo. Já na ně vždycky tak vybafnu.“

Zapálila si a lačně tahala kouř do plic.

„Jsem tady celou dobu sama, pak se tady někdo vobjeví a já mu začnu vyprávět. Ty si se mnou ještě užiješ, lidi mi řikaj, že toho za celej život neslyšeli tolik, jako než je převezu na druhou stranu. Pojedem?“

Nastoupila do loďky.

„Tak jo.“

Vlezla jsem tam za ní. Loď se malinko zhoupla a já musela trochu vyvažovat, než jsem se usadila na ohlazený dřevo sedátka.

„Pozor ať neslítneš.“

„Tady se dá spadnout do vody?“

„No jasně. Řeka, loď, některý věci tady fungujou stejně, některý jinak. Ale spousta toho je tady prostě tak, jak seš na to celej život zvyklá. Prostě čtyřicet let se něco učíš...“

„Třiadvacet.“

Zasmála se a loďka odrazila od břehu. Nikdo nepádloval, ani nevesloval. Jely jsme přímo do té mlhy před náma. Žádný postraní proudy, prostě rovnou za nosem.

„No jasně. Třiadvacet. A některý věci jsou tady jinak.“

Zasmála se znovu. A vyfoukla kouř oběma ušima a ten jí protekl mezi vlasama a tvořil kolem nich kroužky a zaplejtal se do nich. Začala jsem se taky smát. Pak jsem si všimla, že čím víc se vzdalujeme od břehu, tím míň se cítím tady, slyším jak naše hlasy mizí v tý mlze, jako bych uši a oči nechala na břehu a slyšela jak se smějeme a mizíme v mlze a ty hlasy se ztrácely a zároveň jsem seděla v tý loďce, ale to už je věc, kterou se mi nedaří popsat, jednodušší je popsat jenom to, že sedím v tý lodi a ptám se tý holky:

„Hele, ty seš ten Cháron? Nebo ta Cháron ? Jak to s tebou je?“

A ona se začne smát a odpoví mi, ale to už vlastně z tý dálky a z tý mlhy není slyšet.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



Poznámky k tomuto příspěvku
adammo (Občasný) - 2.3.2004 > takovyhle veci radeji vydavat rovnou tiskem, co je delsi nez monitor, to nikdo necte
<reagovat 
Max Bubakoff (Občasný) - 2.3.2004 > Charon s trikem Hard rock Cafe - Roma:o)))je to sice dlouhý, ale čte se to dobře....pravda, dalo by se to ještě víc cizelovat.....ale to jsou víceméně drobnosti...doufám, že příští kapitola bude z pohledu Michala;-))
Body: 5
<reagovat 
fungus2 (Občasný) - 2.3.2004 > Skvělé. Jen tak dále.
Body: 5
<reagovat 
RadimP (Občasný) - 4.3.2004 > je to skvělý!!
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Simonka (Občasný) - 7.3.2004 >  no já se nemůžu odtrhnout čte se to náramě lehce a má to vše co to má mít krása :o))
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je čtyři + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
 
zpátky   
1 2 (3) 4 5
   další
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter