..II..
Vystoupal jsem po schodech na terasu. Vždycky mne pracovní večírky bavily. Nepiju a tak se mi nestávají ty trapasy co ostatním, většinou si jen užívám, konverzuju, bavím se. Ale dneska je to jiné. Dneska jsou všichni napjatí, přecitlivělí a stažení. Jen na baru se nesměle dotýkají dvě dívky, o kterých všichni z oddělení vědí, že jsou lesbičky. Ale všichni se tváří, že o tom nevědí.Už je tma, poslední zbytky světlých mraků černají nad střechami na západě. A ještě není nikdo namol. Světla jsou příliš jasná. Hudba příliš tlumená.
Opřel jsem se o chladivé zábradlí. Deset, možná jedenáct pater pode mnou bublala ulice, auta. Lidé procházeli kolem honosného vchodu dole, u kterého stojí portýr. V životě mě u dveří nevítal portýr. Dneska poprvé. Mohlo mě to napadnout už dole, že tenhle večírek bude jiný. Mohlo mě to napadnout už když jsem se stal expertem přes komunikaci. Když klávesnici a věčně vyzvánějící telefony nahradilo servilní šumění klimatizace. Mohlo mě to napadnout, že tyhle večírky budou trochu jiné. Ale nenapadlo. Takové věci se člověku nehoní hlavou, když mu zvednou plat o deset tisíc a jeho bývalí nadřízení ho zvou na pracovní obědy.
Praha, matka měst rozežraná chorobami stáří, zářila u mých nohou a mě to nebavilo. Nepatřím sem, nehodím se sem, nejsem ta hyperaktivní ocelová kočka, co se živí elektrickým proudem a sbírá uťaté hlavy svých obchodních nepřátel. I v obleku za deset tisíc vypadám pořád jako trochu šáhlej student, co do matičky přijel autobusem z nějaký zapadlý vísky na severu, kde se o víkendech chodí do okresního města na diskotéku, pět kilometrů lesem tam a pět zpátky. Jako naprostá nula, co od nuly pošla, ticho po pěšině, někdy „pozor!“ někdy spíš tichá voda. Šikovnej kluk, říká se o mně, vypracoval se. Neřek bych to do něj, ale je to klasa. Kdo myslíš, že dal dohromady ten novej manuál? No? Jasně. Jak řikám, šikovnej kluk to je. Jo to se říká. Proto jsem tady. Ale sláma mi čouhá z bot. Umím moc hezky mluvit. Spisovně. A tak. Ale občas se mi stává, že se rozpovídám, zapomenu se... stává se to. Na jednom školení jsem se rozpovídal … o zimě a …
„Věděla jsem, že tě tady najdu.“
Monika byla asi pětadvacetiletá dívka, která byla povýšena přibližně ve stejné době jako já. Vždycky pila. Znáte ten vtip - sejdou se dva bankéři a nevožerou se spolu. Na posledním podnikovém večírku, krátce po našem povýšení, ale ještě s kolegy ze starého oddělení, jsem ji musel odvézt domů. Mám malou, bleděmodrou škodovku. Pozvracela mi vzadu potahy a ještě čtrnáct dní to auto páchlo. Ale zvykla si pak stavit se u mne občas na kafe. Sblížilo nás to trochu. Stejně jako naše povýšení. Dokonce mi přišlo, že se do mne možná trochu zamilovala. Ale to člověk málokdy pozná jistě.
„Hledala jsem tě.“
Popošla směrem ke mně a trošku se přitom zamotala. Byla zase opilá. V ruce držela skleničku s nějakým alkoholem. Takže první opilec na tomhle večírku?
„Taky tě to tady nebaví?“ zeptal jsem se.
„Taky.“
Opřela se vedle mě o zábradlí.
„Ale..., chtěla jsem ti něco říct.“
Už je to tady, napadlo mě. Teď mi vyklopí, že mě miluje a já jí budu muset říci, že já ji ne, že bych se radši posral, než bych ji políbil.
„Víš,“ pokračovala trochu ztěžka, slova kladla zvolna za sebe, jako by si nebyla jistá, co znamenají
„ať už zareaguješ jakkoli, moje rozhodnutí to nemě...nezmění a určitě si to nechám, i když si mě nebudeš chtít vzít. Chtěla bych ti říct, že jsem...“
„Těhotná? Ty seš těhotná?“
Cítil jsem, jak mi rudnou tváře. Co já s tim mám co společnýho, proč se mnou mluví, jako kdybych měl bejt táta nebo co..
„Jak to víš?“
„Co?“
„Že jsem těhotná.“ zapotácela se trochu.
„Teď s mi to řekla.“
„Ne...ee, já ti to teď chtěla říct.“ byla zmatená.
„A proč? Co s tim mám co společnýho, proč se mnou mluvíš, jako bych měl bejt táta… nebo co?“
Odstoupila ode mne a podívala se mi do obličeje.
„Ty seš táta.“
Zase trochu zakolísala a uvědomila si to. Že je zase opilá. Asi proto se tu důležitou větu rozhodla zopakovat.
„Ty jsi otec toho děcka!“
Chytnul jsem ji za ramena. Asi se lekla a ta sklenička jí vypadla z ruky a rozbila se. Možná ale jenom byla hodně opilá. To co říkala tomu odpovídalo.
„Kchm, promiňte, že rušim.“
Od prosklených dveří k nám šel jistým krokem můj nový šéf. Michal. Pražák, nablejskaná svině z nerez oceli, platinovej smích, každej zub za tisíc korun českých. Hajzl, prašivě chytrej a bleskurychlej zabiják. Usmál se a napřahoval ke mně ruku. Pustil jsem Moniččina ramena a podal mu pravici. Měl pevnej, suchej stisk. Otočil se na Moniku a lehounce se uklonil. To má z nějakýho starýho filmu?
„Zdravím. Co večírek, proč nejste dole?“
„Potřebujem tady něco .... probrat.“ řekla Monika.
„Čerstvej vzduch a tak,“ otočil jsem se zpátky nad Prahu. „Ten alkohol mi nedělá dobře.“
„To chápu,“ zazubil se. Mrkl na mě. Měl jsem dojem, že si v tu chvíli vzpomněl na tu samou situaci jako já. Jednou se dělal v bance takový průzkum. Kdo pije a kdo ne. Anonymní. Já tam tehdy napsal, že nepiju ze zásady. A taky co si myslím o alkoholicích. A protože všichni v bance vědí, co si myslím o alkoholicích (a jsem na to patřičně hrdý, že to vědí), podepsal jsem se. Michal byl člověk, kterému jsme testy předávali. To on navrhnul ten průzkum. A jak se tak na mě podíval, měl jsem dojem, že nějakým způsobem si právě moji odpověď vytáhl. A že si ji pamatuje. Sjel pohledem na střepy u našich nohou... skoro jsem měl chuť mu říct, že moje to není… a zase zmizel v otevřených dveřích.
Osaměli jsme. Mlčky jsme koukali na město. Monika nemohla vědět, co se ve mně dělo. Chvilku jsem ještě přemýšlel, jestli se to promítne na výši mých prémií, přeci jenom - nejsem sice krysa z platiny, ale prachy potřebuju. Ale pak jsem se soustředil zpátky na Moniččin problém.Třeba se mi to všechno s Michalem jenom zdálo. Jsem hodně citlivý, často si myslím, že mě lidé sledují a nakonec se ukáže, že to nebyla pravda. Alespoň oni tvrdí, že to nebyla pravda. Zato tohle je realita. Trochu jsem se uklidnil a řekl si, že to musíme nějak vyřešit.
„Moniko.“ začal jsem. „Já s tebou přeci nikdy nespal. A kafem se…, kafem nemůžeš...“ nějak jsem se do toho vtipu zamotal.
„Já vím, žes mě měl, když´s mě vez tehdy domů. Já ... napřed jsem ... ale trochu jsem si to pamatovala, jaks mě objímal a šeptal mi do ucha, jak jsme se už na večírku líbali.“
„Moniko, v klubu ses věšela na každýho, kdo šel kolem a já tě akorát odvezl domů, pozvracelas mi auto, možná, žes už tehdy byla těhotná, já se tě přece ani nedotk.“
Otočil jsem se k ní. Shrnula si svojí zrzavou ofinu do očí a brečela.
„Takže ty to popíráš, žes se mnou spal?“
„Já s tebou nespal!“
„Takže popíráš?“
„Ne, já s tebou fakt...“
„Ty popíráš, že to dítě je tvoje? Ty už mě nemiluješ?“
Připadal jsem si jako ve zlým snu. Bylo to tak...absurdní.
„Moniko, copak já ti někdy řekl, že tě miluju, nepleteš si mě náhodou s někym jinym?“
Zvedla ubrečený oči. Bylo mi jí vážně líto.
„Ty hajzle!“ zaječela a rukou mě sekla po obličeji, její nehty se mi zaryly do levý tváře a jeden prst šlehnul do oka.
„Ty zkurvenej, zjebanej čuráku, ty si myslíš...“ mlátila do mě a já se držel za zraněný a bolavý voko, „.. že sem úplně blbá, ty si myslíš...“ pak se její hlas zlomil, „ty mě nemiluješ, ty mě necháš s tim děckem samotnou, ty mě...“ a pak jsem postřeh ten pohyb, jak se její tělo posunulo nahoru, zvednul jsem hlavu a zdravim vokem se snažil zavostřit a ona už stála na římse, nevim, jestli vážně chtěla skočit, nebo jenom vyhrožovat, ale ujela jí noha v těch pitomejch lodičkách, její kabelka se mihla vzduchem, zkusila se chytit římsy a já zařval Moniko a ona zaječela něco, co nedávalo vůbec smysl, ale ten křik mi pak zněl v hlavě celý noce, zněl mi v hlavě, když na terasu přiběhli ostatní, přehlušil sirénu policejního vozu, když mne odváželi z večírku, přeřval ten hlas, který by byl býval chtěl vysvětlovat, přeřval a umlčel ho, ještě než dorazil k hlasivkám.
|