|
|
|
| |
Zdálo by se logické, že judaismus s pevně stanovenou smlouvou mezi Bohem a člověkem zůstane po celá staletí neměnný. Přesto i jeho existence byla podmíněna historickým vývojem, přesně podle definice: Čí země (zde si dovolím malou parafrázi - nebo vláda), toho náboženství
Politický vývoj se nesmazatelně zapsal také v dalším vývoji judaismu:
Rozpory mezi severními a jižními oblastmi hebrejského království, které se projevovaly již za Saula a Davida, vedly po Šalamounově smrti k rozpadu jednotného státu na jižní Judsko s hlavním městem Jeruzalém a na severní Izrael se sídlem v Samaří.
Bible severní izraelské krále odsuzuje, protože většinou vedle kultu Hospodina tolerovali ještě kulty jiné, především kult kananejsko-foinického boha Baala, který ovlivňoval Izrael se sousední Foiníkie. Proti pronikání cizích kulturních vlivů se především v Izraeli šířilo v 8. století tzv. hnutí proroků.
Roku 722 p.n.l. dobyli Samaří Asařané (vláda Sargona II.), izraelské království přestalo existovat, značná část obyvatel byla odvlečena do zajetí. Judsko si uhájilo svou nezávislost, králové zde velmi často bojovali o očištění judaismu od cizích prvků. Nejdůležitější náboženskou reformu provedl judský král Joziáš (640-609 p.n.l.), který soustředil kult do Jeruzaléma a zlikvidoval nebiblické náboženské kulty.
Judsko se stalo nárazníkem mezi Egyptem a novobabylónskou říší, na počátku 6. století vojska novobabylónského krále Nabukadnezara II. ovládla Jeruzalém a mnoho zámožných obyvatel bylo deportováno do Babylónie.. Roku 587 p.n.l. byl Jeruzalém dobyt podruhé. Přední hodnostáři byli popraveni a značná část populace bylo odvedena do babylónského zajetí.
V Babylónii opět působili proroci, kteří považovali pád Jeruzaléma za boží trest za poklesky, kterých se hebrejský lid dopouštěl. Kněží i učenci zachovávali odkaz židovského náboženství i kultury. To vše posilovalo přesvědčení o vyvoleném národu a jedinečnosti jediného Boha a i v cizím prostředí víra neslábla. Roku 539 p.n.l. ovládl Babylón perský vládce Kýros a zvláštním dekretem umožnil deportovanému hebrejskému obyvatelstvu návrat zpět do Judska.
V 2. polovině 5. století zakázali kněží uzavírat sňatky s cizinci a stanovili pro obyvatelstvo přísná pravidla. Vytvořilo se tak nové náboženství – MONOTEISTICKÝ JUDAISMUS. Jeho další vývoj byl ovlivněn pádem perské říše a helénismem. Ve 4. století p.n.l. se Judea ocitla načas pod vládou egyptských Ptolemajovců, nakonec ji získali syrští Seleukovci.
Helénismus byl kladně přijat především horní židovskou vrstvou, ostatní v něm spatřovali silné ohrožení své tradiční víry. Napětí mezi nimi vyvrcholilo za vlády Antiocha IV. Epifana, který se pokusil o násilnou helénizaci země, likvidaci judaismu a chrámového kultu v Jeruzalémě. Lidové povstání proti němu skončilo v roce 146 p.n.l. ovládnutím Jeruzaléma Makkabejci a znovu zasvěcením Jeruzalémského chrámu. Ale již v roce 63 p.n.l. se stává Judea součástí římské říše a místní vládci vazaly Říma.
Po Herodově smrti se stále prohlubovala krize království, a do této doby také můžeme zařadit působení Ježíše Krista v Galileji a Judeji a postupné formování prvních raně křesťanských obcí. Její první členové byli Židé, později pocházeli i z jiného prostředí.
Židovská společnost byla tehdy rozdělena na několik nábožensko-politických stran, které mezi sebou soupeřily o moc a prvenství. A skutečně nebylo jednoduché se mezi nimi vyznat. Čím se odlišovali ?
Někteří byli konzervativnější, jiní neuznávali části Desatera, prostě každý si hájil to své…
Kněžskou stranu tvořili tehdy SADUCEOVÉ, svůj původ odvozovali od velekněze Sádoka, kterého považovali za svého prapředka. Pocházeli z řad kněžské aristokracie a byli velcí vlastnící půdy. Jejich pojetí judaismu bylo silně konzervativní, odmítali veškeré nové náboženské tradice, nevěřili ani v posmrtný život. Po zániku Jeruzalémského chrámu ale také zaniká jejich hnutí.
Dalšími tzv. "pravými" hlasateli Slova božího byli ZELÓTÉ ("horlivci"). Ač se i oni řídili Desaterem, opomíjeli přikázání o zákazu zabíjení a propagovali ozbrojený boj proti Římu.
Další skupina se nazvala velmi příhodně - FARIZEOVÉ („oddělující se"). Stali se nositeli ústního náboženského Zákona a především se zaměřili na rozvíjení tradic.
V době helénisticko-římské se rozvinulo hnutí ESEJCŮ (esénů). Pro jejich přiblížení si dovolím zacitovat názor klasika.
"Tři skupiny lidí se totiž u Židů zabývají filozofií. Přívrženci jedné z nich se nazývají farizeové, druhé saduceové a třetí skupina, která se ovšem domnívá, že pěstuje svatý život, se jmenuje esséni.
Jsou to sice rodem Židé, ale milují se navzájem více než ostatní. Rozkoše mají v ošklivosti jakožto hříchy, za ctnost pokládají sebeovládání a nepoddávání se vášním. Bohatstvím pohrdají a vládne u nich podivuhodná pospolitost. Nelze u nich nalézt nikoho, kdo by majetkem ostatní převyšoval. Statky všech jsou smíšeny a jsou jednotným jměním všech jako bratří..."
(Flavius Josephus: Válka židovská XX, převzato Sadek, Vl.- Franková, Anita - Šedinová, Jiřina: Židovské dějiny, kultura a náboženství, Praha, SPN 1992, s. 12-13.)
Ani toto hnutí nemělo příliš dlouhého trvání, zaniklo s prvním protiřímským povstáním, ale tehdy eséni ukryli své rukopisy do kumránských jeskyní, které byly po druhé světové válce znovu objeveny. Toto hnutí se hlásilo k judaismu, ale při seznámení s jejich způsobem aplikace víry nalezneme velmi podobné rysy s raným křesťanstvím, mimo jiné i proto, že mnozí esejci později přestoupili ke křesťanství a vnesli do něj své názory.
Příště: Křesťanství
|
|
|