|
| |
 |
|  |
II. Judaismus - Desatero, dar Boha Mojžíši
Mezi bohem a člověkem byla tedy uzavřena slavnostní a zcela výjimečná smlouva. V náboženstvích, kde byli bohové vytvořeni podle lidských protějšků, se dokázali na lidi zlobit a kárat je.
Zde byla mezi lidmi a Bohem, který neměl jméno, uzavřena smlouva, která specifikovala závazky věřících k Bohu. Mojžíš a jeho izraelští přívrženci tedy přistoupením na tuto úmluvu založili izraelskou obec a položili základ novému učení - MONOTEISMU, založeného na víře v existenci jednoho Boha. Zákonem se stalo Desatero, které dostal Mojžíš od Boha na hoře Sinaj.
Bůh vyhlásil tato opatření:
Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otcovství.
1. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.
2. Neuděláš si modlu, totiž žádné zpodobení toho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já Hospodin, tvůj Bůh, jsem přísný Bůh. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a mé příkazy zachovávají.
3. Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha, Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.
4. Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní pracovat budeš a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty, ani tvůj syn a tvá dcera, ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvé dobytče, ani tvůj host, který žije u tebe. V šesti dnech totiž učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.
5. Cti otce svého i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.
6. Nezabiješ.
7. Nesesmilníš.
8. Nepokradeš.
9. Nevydáš křivé svědectví proti svému bližnímu.
10. Nebudeš dychtit po domu svého bližšího, ani po jeho otroku, ani po jeho otrokyni, ani po jeho býku, ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.
Z tohoto textu vyplývá několik zajímavostí. Podle prvního přikázání je zřejmé, že v této době existovali i jiní bohové ("nebudeš uctívat jiného Boha mimo mne"), ovšem preference tohohle Boha byla součástí smlouvy - zato učinil tento národ svým vyvoleným a vyvedl ho z egyptského zajetí. Moderní archeologie datuje tuto událost (exodus z Egypta) asi do roku 1290 p.n.l.
Tehdy existující náboženství s oblibou zobrazovala své bůžky, ale tento Bůh je tajemný, nemá ani jméno, nesmí tedy dostat ani žádnou podobu. Je přísný, při prohřešku se nezlobí pouze na hříšníky, ale jejich vinu stíhá i v dalších pokoleních.
Podle 5. -10. přikázání si můžeme udělat poměrně přesnou představu o tehdejším stavu společnosti. Morální vlastnosti lidí zřejmě nebyly na příliš valné úrovni, protože mezi základní nařízení Boha patřila dokonce i péče o rodiče, úcta k nim, zákaz zabíjení, krádeží či lží.
Přikázání "Nesesmilníš." bylo asi prvním "zákonem", který byl vytvořen pro ochranu ženy. Bůh považuje tento národ za svůj vyvolený, jsou to tedy lidé svobodní, kteří se sami nestávají otroky, pouze jsou jejich majiteli. V 10. přikázání se o tom jasně hovoří: věřící nemá dychtit po majetku svého bližního, ani po jeho otroku či otrokyni, které tedy zřejmě vlastní, ale už zde chybí varianta, aby nedychtil po majetku svého pána.
Charakteristickými znaky judaismu se stalo obětování beránka nebo jiného zvířete, obřízka (ovšem ta už byla používána dříve, např. mezi Semity), nebo šabat. U Židů začíná šabat pátečním západem slunce a trvá až do sobotního západu slunce.
Během babylónského exilu se stal symbolem jejich národa, poctivě dodržovaný i u Židů žijících v diaspoře. Důraz na dodržovaní tohoto zvyku byl kladen především v rodině, různé definice šabatu se staly mnohem později důvodem k rozdělení náboženské obce moderního Izraele.
Zdálo by se logické, že judaismus s pevně stanovenou smlouvou mezi Bohem a člověkem zůstane po celá staletí neměnný. Přesto i jeho existence byla podmíněna historickým vývojem, přesně podle definice: Čí země (zde si dovolím malou parafrázi - nebo vláda), toho náboženství.
Příště: Dokončení – Vliv politických změn na vývoj náboženství
|
|
|
