* Průvodčí je vysadil z vlaku. Neměl totiž jízdenku pro sebe ani pro svého psa. Na zastávce ještě hodně daleko od města. Slunce na obloze žhnulo. Perón, úzká rozpálená asfaltová silnice a kolem lány kukuřice. Napadlo ho, že si cestu zkrátí přes pole. * Teprve, když se začali prodírat kukuřicí, došlo mu, že neudělal dobře. Rostliny byly vysoké, seschlé a šlehaly ho do holých rukou. Pes byl za chvilku zase samý bodlák. * Rozmýšlel se, jestli by nebylo lepší vrátit se k silničce u trati, ale řekl si, že přes pole musí přejít, když už se jednou touto cestou necestou vydali. * Po pár minutách chůze uslyšel hlasy jednotlivých rostlin. Začaly k němu mluvit. „Ztratíš rozum,“ řekla jedna. „Ztratil jsi se, nikdy se už k sobě nedokážeš vrátit,“ na to další. „Nemůžeš se vrátit, odešel jsi od sebe dokonale,“ zaslechl zase z jiné strany. „Zemřeš, tohle jsou tvoje poslední chvíle!“ ozvalo se jakoby sborem ze všech stran. * Zbýval mu ještě kus cesty přes pole, chtěl utíkat, ale nešlo to, prodíral se kupředu tedy aspoň trochu rychleji, i když ho škrábance na rukou pálily. Pes šel chvilku před ním, chvilku za ním. Napadlo ho, co bude se psem, když to už nevydrží. A hlasy ho pohltí. * Měl pocit, že hlasy rostlin mu znějí už jen jakoby v hlavě, nepřicházejí z pole. Opakovaly dokola, že se blíží konec. Ať dělal, co dělal, strachu, který to v něm vyvolalo, se nedokázal zbavit, stejně jako hlasů. * Myslel si, že už nedokáže dojít na konec pole, když zaslechl dutou ránu. Kvílení. Nevěděl, jestli se mu to děje jenom uvnitř hlavy, nebo zda ty zvuky jsou skutečné. * Vyšel z pole. Ve škarpě u státní silnice uviděl svého psa. Umíral. Nedokázal v sobě nic vykřesat. Zíral na smrt svého čtyřnohého kamaráda. Jediné, co cítil, byl pocit úlevy. *