V chladné záři měsíce jevilo se všechno jakoby strnulé...
V okolí statku k večeru
teprve ustala bouře.
Z otevřené brány dýchala těžká vůně slámy, mrvy
a dobytčího potu.
Směsice vůní spolu s ozónem dráždila chřípí,
když jsme tudy procházeli.
Drželi jsme se za ruce, oči byly možná vlhké
– však měsíc citům nehoví...
Ani slůvko nerozťalo posvátnou noc.
V dálce, až kdesi za tušeným západním obzorem,
hřměly motory strojů při noční práci.
Byl čas žní...
Přízračné nebe s embryi hvězd právě odkládalo
závoje stkané z mlh a oparu,
které snad měly přikrýt před usnutím
kraj při Tiché Orlici
A naše duše, zjitřené okolní scenérií,
nyní ještě intenzivněji si uvědomily
váhu dní nadcházejících.
Jak přečkat odloučení, co počít,
když podzim do nitra se vkrádá?
Nad ránem pak vystřízlivěli jsme
z opilosti svojí, tak hořce melancholické...
A v přízračném světle slyšeli jsme zmučené steny
košikářských vrb, poryvy větru zmítaných.
Kolik zářných jiter a žhnoucích slunce západů
přijde mi nadarmo spatřit v létech budoucích?
Kolik nádherných krajů a významných měst?
Vždyť kdybych nakrásně i tisíc pocitů sám měl
– k čemu to, komu je svěřit, snad kromě hvězd?
8. února 2001
Volně podle Liou Junga (XI. stol.)
|