|
|
|
Panoptikum Autor: Jana N. (Občasný) - publikováno 20.10.2000 (20:32:27), v časopise 24.10.2000
|
| |
Odbarvené blondýnky a marihuanoví kluci jsou vždycky veselí... Pošmourné město, pach výfuků a probleskující červeň jeřabin. A listy co poslední naděje, jež vyhasla. Některé mají barvu jablíčk, jež sbíráme letos po tisících, protože naše příroda nám nedává toužit a hladovět. Zahlédla jsem čtyři černobílé jeptišky, čtyři tučňáky naložené v tmavomodré Felicii. Jeptišky si se svou vážností, autem a křesťanskou láskou nebyly vědomy své surrealistické podoby.
Smutné oči stařenek, jež ještě zdaleka nepochopily, o čem je svět, ač si to znechuceně myslí. A dědouškové na lavičkách jak na fotbalovém zápase nebo přehlídce psů oceňují ženské vnady, jež proudí kolem a ví, že jsou pravé. Jsou spokojeni, protože tohle není Amerika. Vztekající se mladé a nechtěné maminky ztěžka tlačící kočár s dítětem uvnitř, jež se marně pokouší uchopit dudlík. Ze síťovky nedbale a samozřejmě probleskuje Rytmus života. Mladé maminky nespokojené s bytím tam kdesi v peřinkách.
Manažeři s přilepenými kravatami na obličeji kvůli větru vypadají jako oběšenci. Oběšenci, kteří milují peníze, a přesto vypadají věrohodně. Zamračení mladí studenti, co oblékají se a myslí pouze černě si myslí, že už je v jejich předlouhém životě nemůže nic překvapit. Zhnuseně nedbalým pohybem zašlápnou cigarety a kráčí do neznáma. Pak profrčí okolo banda veselých cikánů, z kapes jim vypadávají dámské peněženky, rychle je sbírají, jsou veselí a bezprostřední. Život jim sluší. Hrubými hlasy mají se rádi a jejich dětem dnes jako obvykle svítí očka. Cikánské holčičky s hlasem ne nepodobným Madonně zpívají cosi anglicky. Nemají panenky. Jsou to malé dospělé ženy a vědí o tom. V každém jejich pohledu směje se deset malých a nenarozených. Jejich prostřednictvím, se na mě potutelně mračí život sám. A rodinka Vietnamců - rákosníčků- se svou zvonečkovou řečí jak z vodního světa žabiček. Jsou malincí a poetičtí, jenjen je strčit do kapsy...
|
|
|