|
Stařec
Na rozcestí si vítr s prachem pohrává,
u starého kříže dřímá klid polední,
v jeho stínu stařec hlavu do dlaní pokládá
a opět šeptá modlitbu možná poslední.
Srdcem táhnou vzpomínky na čas sladkých jeřabin,
i na čas porážek a bolesti - na dobu trpkých brusinek,
vidí stále léta, kdy jen pro Lásku voněl rozmarýn,
ze střípků života pokorně splétá růženec vzpomínek.
Před Boží milostí je pojednou sám,
sčítá mlčky svá hořká provinění,
jeho staré oči dohlédnou až tam,
kde je Říše věčného odpuštění.
Chvěje se před odpuštěním všech vin,
naposledy jeho duší svírá černá tíž,
kolem se mihl odvěký, chmurný stín
a zní hlas: "Já nepustím Tě již."
K večeru jdou milenci s radostí k lesu,
aby možná poprvé viděly skon,
k hlavě starce položí v slzách kvítí vřesu
a v Nebi zní, zní královský zvon.
|
|
|
