ROBINSON V LAHVI

Den co den čekám na vzkaz v láhvi,
sto lahví vypil jsem a ani jeden gin,
džin kdyby znal co do lahve jedné napsal jsem na list,
list té palmy sežehl by jedním dechem
a dechem chraplavým troubil by dokola kolem,
kolem mým žes byla Ty,
že byl to nahý cit…

Moře je však hladké jako stůl,
že ze slzí kůl v něm by zůstal stát,
co vítr soli stihl již z mých skrání svát
když jsem se modlil za úsvit.

A mezitím uběhlo již tolik let,
že na přílet racků nevěřím,
dál se příboj vaří mezi skalami,
i když mezi láskami ‘smi zbyla jen Ty,
v hlavě v lahvi jsem se Ti stokrát vrátit stih‘.