Píšeš
mi.
Trochu naivně, místy
dosti směle.
Kamarádky syn
- soukromé
minové pole.
Už ani nedýchám, v
marné snaze neublížit,
když uvězněný ve
svých představách nereálně sníš.
Jsme obsahem nesourodý
vesmír.
V mém láska je
nejvzácnější koření
- klíčí ve výškách i hloubkách,
kam ty ještě nedohlédneš.
Třebaže moc chceš,
čas jen pro jednoho nezmrazíš.
Tak (z)vykáme
si.
Já s nadhledem,
ty dětsky uražený - na stole mezi námi růže vyčítavě vadnou a oba víme, že ani
dnes laskavost
mého rozhodnutí nepochopíš.
|