Mnohokrát
odestýlala jsem jen hluché tmy,
často
proklínala hranice vlastních pravidel,
když
vyzvala jsem noc
a
prohry zaplatila posledními sny.
Svítání
snídala all inclusive,
pak
beze stop mizela zpět do ulic.
Ztrácela
jména, chutě, pocity…
V
prázdných kašnách hvězdy počítala jsem
až
do zapomnění
s tanečními
střevíčky v rukou
utíkala
se stíny zkamenělých tváří přede všemi.
I
shovívavá města s hlavami v dlaních
už
modlila se o konec.
Pak
jeden z mnoha večerů,
co
výkřikem vzdoru do zrcadla
měl
být vlastně posledním,
nečekaně
blízko srdce křísl mi.
Zas nejvyšší
sázku
bez
rozmýšlení na stůl položila jsem
a
z peřin vypáraly se švy osamělých nocí.
Teď
s ránem ulpíváš mi ve vlasech,
úsměvy
dlouze lámou se nám v očích,
když
za krajkovým lemem punčoch
lednové
nebe
neposedně
rozhoupalo se mi
v bocích…
|