Noc otvírala hubu, když zhasl přístav
a vlna nechtění skončit
námi smýkla zpět
do prvního dějství.
Pili jsme krev a žili mimo jízdní řád,
Na scéně tekl děj a tma se tvářila,
že má stále větší hlad.
Hodiny sklaply paty, nechaly nás mimo čas.
Uvnitř tlačil spor - držet číši nebo nezůstat?
Ačkoliv pršelo a kolotoč se točil dál,
drama neplynulo dle plánu,
od krize k obratu z jeviště herci mizí,
publikum nečeká,
nikdo,
jen my dva
jsme svědky rozuzlení
… divoká plavba příbojem dotyků,
pád vzhůru řečištěm časopádu,
šeptaný dialog o životě,
spánek i bdění v těsném sledu.
Kličkovali jsme ke svítání
jak zmateného loď kapitána,
až ze slepého ramene noci,
do společného jsme vpluli rána.