Do stínu nevíry si ukládáme ctnosti, na lepší časy
Až bude obecenstvo schopno objevit naši velikost
Teď jen mastnou rukou držíme prapor masky porozumění
Žádná překážka není dost veliká pro stavitele v našem „já“
Jen doba je ještě syrová, nehodná se podílet na skvostné korunovaci naší nevšednosti
Ještě si poležíme ve stínu proměny doby v čas
Vstávám a blahosklonně se zdviženým obočím objímám nechápající nehodné,
Potřebné jako stromořadí, na kterém bude defilovat můj stín
Skromnost je přežitek uvadlých fialek, u pasu panny
V transu hudby, kterou slyší jen vyvolení
Obtancovává noční monstrum mrakodrap, spáleniště naděje všedních tužeb
a vzlyká štěstím, kde jiní dýmem pláčí.
Doutná v dálce tlukot srdce, osmělení nicotní se radují
Popel vlhne rosou věků a den se vysmívá upjaté temnotě, jasným bubláním v blyštícím kamení
Opět lze doufat v dávno vytesané symboly