Najednou je ten sníh bělejší a tráva pod ním zelenější sen tak nějak obživl spolu s katarzí na pivu
že jsem jako dech když raněná ležím na zádech a pára stoupá z úst jako celoživotní půst
vidíš mě co chvíli poletovat a tančit zazimovaný v kopci skoro sám
tak až vločky roztají až cesta ke mě povolí rozezní se uvítací chór a vytrysknou pamflety možná jen na přání o trochu dřív než by sis přál
to pro tvůj strach že nejsi dost pod kůží
Jsi jsi jako déšť na mém nahém těle jako zázrak spasení jako květy fialek a bledulí poledne když zazní zvon ve vísce nedaleké jak před mší shon jdeš blíž a blíže pro to co z nás čiší pro naději, pro bázeň pro svět na dlani dávno zapomenutý tichý pro ten pramen v srdci čistý jako lilium prochodit dny prospat noci
smilovali se nad námi
Jsme jako uhranuté loutky trochu mimo děj snahou o prozření vytrvalostí jako hejno divých hus divoké, ano divoké stvořil nás Bůh.
jaký je tvůj hlas, když chceš mi říct že jsem teď ta pravá.. ke které se po odchodu vracíš jako jehla s nití, jež šije lem obruba, by se netřepila, netrhala
tam venku, uvnitř navzájem.
|