|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Zabila jsem.
Milovala je.
Milovala je všechny.
Nemohla za to.
Srdce…
Měla jej divoký.
Zabila jsem.
Nenáviděla je.
Nenáviděla je všechny.
Nemohla za to.
Srdce…
Měla jej vášnivý.
Zabila jsem.
Milovala ty,
kteří ji nenáviděli.
Nenáviděla ty,
kteří ji milovali.
Nešlo to jinak a přece…
Netrápila se do jediného dne.
Zabila jsem.
Přišla o rodinu.
O své přátele.
Přišla o všechno.
A přece…
Netrápila se.
Zabila jsem.
A pak přišel onen den…
Umřela a znova se probudila.
A tenkrát ulpěla na ní…
Nikdo ji neviděl.
Nikdo o ní nevěděl.
Jenom ona.
Zabila jsem.
Věděla…
Měla jít do pekla.
Ďábel si ji už bral.
Toužila jít s ním.
Byla přece jeho dcerou.
Jako všichni.
Jí podobní.
Zabila jsem.
Temnota…
Držela se jí jako klíště!
Trpěla každičký den.
To měla za to,
že neumřela.
Zabila jsem.
Nikdo ji neviděl.
Ale všichni ji cítili.
Temnotu kolem ní.
Dávali si odstup.
Odcházeli od ní.
A ona.
Nenáviděla se.
Zabila jsem.
Políbila temnotu.
Znova a zase.
Zamilovala se do ní
Odešla s ní.
Zabila jsem.
Strhla svou hráčskou masku.
A vyšla do měsíčního světla.
S ďábelským úsměvem ve tváři.
V očích jiskřičky škodolibosti.
V ruce plamínek vášně a hořkosti.
Zabila jsem…
Má-li jít do pekla?
Tak půjde!
Se vztyčenou hlavou!
S hrdostí jí vlastní!
Je to její svět.
Její rozhodnutí.
Takhle žije,
takhle umírá…
Zabila jsem
Sama samotinká…
Opuštěná…
Obklopená temnotou…
Ta jí zůstala.
Ta ji miluje!
Ta s ní zůstane!
Zabila jsem.
Takhle žije…
Umřela a narodila se znova.
Zabila sebe samu.
Pohřbila světlo v sobě.
Přivítala jsem temnotu.
Zabil jsem sebe…
|
|
|