Ubližuješ, mi! Vůbec ti to nevadí? Asi ne! Ty nic nevidíš, Nic nevnímáš! Na jednu stranu tvrdíš: „Miluji tě.“ Na tu druhou? Ach taková bolest! Proč mi tohle děláš? Jsem člověk! Mám city! Nejsem věc! Věc bez citu, bez bolesti, věc, která necítí! Já cítím! Žiju! Vnímám! Jsem bytost! Jo já vím, láska, nenávist, radost, smutek, všechny pocity, jsou jenom v hlavě! Nikde jinde! Láska nesídlí v srdci! Tak samo nenávist, bolest, radost, smutek, opovržení, přitažlivost! Nic! Absolutně nic nesídlí v srdci! A přece! I přes to, že tohle vím! Že vím, že nic není v srdci, ale v hlavě! I přes to mě to bolí, ubližuješ mi. Proč ti dovoluji mi takhle ubližovat? Ne, špatně se ptám. Proč sobě dovoluji, si takhle ubližovat? Protože tě miluji? Ale vždyť láska… Neexistuje… Je jenom v hlavě? Anebo ne? Od doby, co jsem s tebou… Jsem tak moc šťastná! Tak hrozně moc… Co pak vše, co jsem si kdy slíbila, na co jsem, kdy přišla, všechno zmizelo v jediném okamžiku? V jediném pohledu? Jak je to možné? Jak jsem mohla tomu všemu podlehnout? Zakázala jsem si to… A přece… Láska si nevybírá! Láska je! Byla! Bude… Miluji tě… Ale ubližovat si už nenechám… Ne znova… Ne po tak dlouhé době, kdy jsem všem odolávala. A pak jsi přišel ty… A všechno se vytratilo… Všechno se zhroutilo… Všechno… Znova už ne!
|
