Ludvíkův pradědeček býval básník, kterému nikdy nevyšla vlastní sbírka. V pár almanaších, novinách a časopisech sice byl, to ano, avšak samostatnou knížku věnovanou jenom jemu, tu mu nikdo nikdy nevydal. Zvlášť na konci života, po letech ustavičné tvorby by zrovna tento fakt mohl leckoho nepěkně zdeptat, avšak to ne tohoto muže, ten žádné zklamání ani křivdu necítil - psal, protože musel, básnil z potřeby a přetlaku, nikoliv z touhy po tom být vytištěn.

     Snad po něm to Ludvík zdědil. Ten osmiletý chlapec se tahal po světě nesmírně pomalu, dlouze a rozvážně se rozhlížel všude kolem sebe, svým pohledem ulpíval na nejmenších detailech, býval až neskutečně okouzlen naprosto banálními věcmi a vůbec všechno tak nějak moc prožíval, že jej ostatní měli za dítě mnohem menší, než ve skutečnosti byl.

     Avšak nejen fascinace světem a doopravdy otevřené oči byly jedinou součástí dědictví, společně se svými rodiči získal po smrti praděda i jeho byt. Bylo tomu už sedm let, co tu žili a i když si Ludvík z jediného setkání se svým předkem už vůbec nic nepamatoval, nabýval čím dál silnějšího pocitu, že ho moc dobře zná! Častokrát usedal k starodávnému klavíru a slýchával z něj skladby, co na něj kdysi hrávaly básníkovy ruce; dlouze a němě zíral na posledních pár věcí, co tu po pradědovi ještě zbývalo; obdivoval původní nábytek - hledal v něm rýhy, dlouhým užíváním vyhlazená místa i kolečka po hrncích s čajem a všechny ty události, co je způsobily, před sebou viděl jak dnes, jak kdyby tu ten poeta stál v jeho nejlepších letech přímo vedle něj!

     Někdy si i četl jeho básně, avšak ty se mu moc nelíbily, protože jim nerozuměl. Byl posledním, jenž ty rukou psané sešity ještě otvíral; na policích knihovny ležely už jen ze slušnosti.

     Byt se nacházel na okraji centra, v místech, kde se žilo ještě dobře: v ulicích vysázené stromy pravidelně přecházely v spoustu malých parčíků, domy okolo byly sice starší, avšak pro veškerou péči stále krásné, dlážděné chodníky neprožíraly pampelišky ani špína a jen jedna dvouproudá silnice, co nedaleko mohutně tepala dnem i nocí, trochu narušovala idylku zdejších míst. K té Ludvík neměl co chodit, což mu rodiče často kladli na srdce a jednou, když od nich dostal nový červený míč, dokonce zakázali. Řekli: „Jdi si hrát ven za dětmi, ale nechoďte s tím balonem k silnici, jezdí tam moc aut a vy byste pod ně určitě vběhli.“ Chtěli tenkrát svého zakřiknutého syna seznámit s novými kamarády.

     Avšak Ludvík je neposlechl, míč nechal dole ve sklepě a o to rychleji se vydal přímo za hlukem silnice. Těžko říct, jestli ho tak těšilo porušování zákazu, nebo něco jiného; jisté je jen to, že tam ten den zůstal sedět až do večera a každý další se pak vracel. Pozoroval ženoucí se houfy aut, jak se zběsile předjíždí, blikaj a troubí, sledoval všechno to rytmické dění i zmatené chodce, co přebíhali navzdor nebezpečí napříč vozovkou, aby ušetřili pár kroků k semaforu. Občas si v duchu říkal, že by je chtěl vidět se srazit s nějakým tím autem, ale poté si to zase rozmyslel, jelikož nebylo pěkné něco takového někomu přát. A tak si tam jen seděl, koukal a čekal, aniž by věděl na co.

     To až za týden si všiml věci, která ho tam tak přitahovala. Mezi pruhem tam a zpátky vedl úzký proužek hlíny. Dřív na něm rostla tráva, květiny a keře, avšak teď už to vše bylo udušeno prachem a utopeno v oleji, celý ten ostrov života byl až na jedno kvítko naprosto mrtev. Žluté lístky té květiny se pod tíhou usazeného olova pomalu kývaly ve větru ze strany na stranu, její stonek se obalen špínou sotva držel zatímco kořeny skučely bolestí v udupané půdě plné jedu. Ta rostlina prostě měla každou chvílí chcípnout přesně tak, jako všechno okolo.

     Ludvíkovi se nadzvedl žaludek, už zase tu byl ten podivný pocit, co jej dokázal vytrhnout z dění okolo, celý svět se proměnil v měkoučkou vatu, jenž jej obepínala, zatímco se on samotný soustředil na jednu jedinou věc, se kterou jakoby tiše a upřímně rozmlouval jazykem beze slov. Teď to byl najednou jen on a ta ubohoučká květina. Jen on a rostlina, která mu každou vteřinou předávala kus bolesti a utrpení ze svého krutého údělu.

     Jen on to chápal. Jen jeho nohy a ruce byly schopné to všechno unést! Zaťal zuby. Prsty se mu zkřivily vzrušením v křečovitý stah, ze kterého čouhalo deset nebezpečných nehtů připravených hrabat, lýtky, stehny a dál celým tělem se šířily záchvěvy šíleného očekávání. Zhluboka dýchal. Tep se mu ozýval v uších. Teď. Teď.

     Ani se nerozhlédl a vyběhl. Hlína byla tvrdá, že to malé kvítko nebyl schopen z toho pevného sevření nějakou chvíli vůbec dostat, avšak pak to dokázal; vzal rostlinku do dlaní a vydal se zpátky.

     V ten den Ludvíkova maminka přišla domů o něco později než obvykle, červený míč ležící vprostřed chodby uklidila na své místo, nalila si sklenici chladné vody a ještě než ji stihla dopít, zaslechla zvonění dvou poslů špatných zpráv.

     Žluté kvítko bylo rozjeto mohutnými koly velké staré Tatry.