U kraje malé, bezvýznamné silnice, po níž za celý týden přejede jen pár aut, stálo již odnepaměti odpočívadlo s překrásnou vyhlídkou, k němuž se zrovna teď rozhodl sjet nejen jeden, ale hned dva řidiči protijedoucích vozů, co by se zde jinak jen obyčejně minuly přesně tak, jako tisíce aut po celém širém světě každou, každičkou vteřinou.

     Motory již nehučely v plných obrátkách. Zdejších míst se zhostilo zvláštní ticho, které jen občas vyrušilo odskočení štěrku zpod pneumatiky. Slunce se opíralo do předních skel, odkud se odráželo do všech stran v razantních záblescích, čímž zakrývalo oba obličeje sedící hluboko v temném interiéru tak neproniknutelnou rouškou světla, že nebylo možné poznat ani to, zda-li tam za volantem naproti sedí žena, nebo muž.

     Kola se konečně zastavila.

     Už jen současná přítomnost dvou nečekaných návštěvníků na tak opuštěném místě působila skoro až magickým dojmem, jenž byl navíc v okamžiku, kdy oba vystoupili a pohlédli si do očí, podtržen neobyčejným shledáním - vždyť oni jeden druhého znali, dokonce moc dobře znali! Před dobrými pár lety, ještě na střední škole byli těmi nejlepšími přáteli, trávili spolu mnoho času, aniž by od sebe kdy museli prchnout otráveni svojí přítomností, souzněli v jakési zvláštní symbióze názorů a vzájemné úcty, jenž jimi plně prostupovala ve své nejupřímnější formě, jejich činy vyřčená přísaha beze slov jim dávala snad více jistoty, nežli země pod nohama, pro pevnost jim bylo jejich přátelství víc než všechny ženský světa, co se jim v mládí míhaly životem jako padající hvězdy, jenž jsou vším na obloze a pak najednou zmizí zanechajíc za sebou velký temný flek.

     Od těch dob uplynulo dvacet tři let, dva nejlepší přátelé se rozutekli do světa tak daleko a zběsile, že jeden druhého v té změti starostí, povinností a trápení nakonec nadobro ztratil; teď jim oběma bylo něco málo přes čtyřicet, každý si žil svůj vlastní spokojený život a nebýt dneška, snad by na sebe nikdy už ani nepomysleli. Chvíli si nevěřícně zírali do očí ohromeni jedním z těch okamžiků, jenž se našich osudů zhostí jen párkrát za celý život, aby za chvilku udělali první těžký krok a po takové době se opět pozdravili.

     A co tu děláš? Jedu na služební cestu. Já se z ní vracím zpátky domů. To je náhoda! Potkat se zrovna tady... Já vlastně nikdy. A povídej, jak se máš a co jsi dělal po škole? Všechno mi pověz, jsem hrozně zvědavý, vždyť ty víš!

     Dali se do řeči i kroku a ještě než došli k zábradlí vyhlídky, za nímž se rozprostíralo údolí nesouc vrásky dávných dob, paměti kamení a stromů, shrnuli v pouhých pár jasných a výstižných větách celý svůj dosavadní život tak dobře a přesvědčivě, že nabyl rozměrů pouhých několika slov, jakoby oni samotní dnes ráno nevstávali, nečistili zuby, ani si nikdy nenazuli boty; prostě se jenom narodili, vzali si tuhle a tuhle, dělali toto a šmitec, mezi kterým už nebylo nic dalšího.

     Avšak pak se dotkli zábradlí, zastavili a začali vzpomínat na staré časy; na to, jak si koupili jízdenku na druhý konec republiky a zpátky šli pěšky bez jediného haléře, jak skoro podpálili les i s chatou, jak jen těsně utekli policajtům, když je načapali při focení ve staré továrně... A co teprve tohle! Ale vždyť to bylo jinak, už si to nepamatuješ správně. Tak dobrá, stejně to bylo úplné nic oproti létu, co jsme se oba „učili“ na reparát. Přesně!

     A jali se dlouze a neúnavně rozebírat snad každého spolužáka a učitele, vzpomínali na každé místečko, jenž navštívili, i na sebemenší událost tak detailně, že téměř nabyli dojmu, jako by skutečně byli opět dvěma nejlepšími přáteli napříč všemu. Bože! Vždyť oni z těch pouhých pár vět, co jsou celým jejich životem, jich mají společných snad tisíc, ne-li víc!

     Najednou ten napravo přerušil, vyhrnul svůj rukáv a pohlédl na hodinky. Už bych měl jet. Já taky, řekl suše druhý s pohledem upřeným dolů. Ve chvíli se oba otočili a vyšli k vozům; najednou tu již nebyla minulost, tak o čem se to vlastně bavit? Bylo ticho, jen občas se pod jejich kroky ozvalo to prásknutí štěrku. Na co se ptát? Nebo radši něco říct? Ale co?

     Naposledy se zpříma podívali do svých očí, tápali a tak si jen lehce na rozloučenou pokynuli hlavou, beze slov otočili klíčky a ve chvilce už uháněli každý svým směrem tak, jak původně měli.

     U kraje malé, bezvýznamné silnice se po chvíli dokutálel i ten poslední kamínek a již nikdy nic nenasvědčovalo tomu, že se k tomuto vzácnému setkání kdy schýlilo.