Vlny
Co tě nezabije je je...
Dvacetčtyři singl dní je nezvyk. Z notebooku v posteli se stává zlozvyk...
Co bude de de?
Jakoby uběhl půlrok a je to týden čtvrtý.
N e ch u t n ý !
Nasral mě mě mě...!
Začalo jaro, Teplo, co máš rád. Kdykoli vidím tmavomodrý WV, vzpomenu si, že jsi.
Kde? Kde?? Kde???
Jediný, kdo se mi díval do očí a neskenoval můj dekolt.
Bože! že!! že!!!
Chybí mi Tvůj hlas, Tvůj smích, Tvá sms: "Jak je?", Tvůj machismus, otrava hormonama, Tvá vůně.
Jenže on pracoval. On! Bůh! Pan král!
Byli jsme spolu strašně málo. Emoce z Tebe stříkaly. Já chtěla, se těšila, smutnila...
On ne. Ne. NE!
Když chtěl, napsal, zavolal, občas, aby si nezadal, aby to nestálo moc energie.
Jeho: "Měli bysme se vídat častěji...", nějak nenastalo. (???)
Mé srdce se zkroutilo. Zhroutilo. Plakalo. Umřelo.
Urazil se. Dal Dal Dal.
emoce popíral pracoval relaxoval odpočíval přemýšlel olympiádu sledoval
sám sám sám
"Proč Ti to n e s t a č í ?," se ptal? "Bude to lepší pro Tebe, když půjdeme od sebe. Ty se trápíš..."
Já nechtěla, se bránila. Pak souhlasila a odešla s a m a když to nečekal.
Smůla.
Co mě nezabije, to mě z m r z a č í ...
|