TOTální E Magazín


	ISSN 1214-3529 Pondělí 11.11. Martin

Všechny rubriky

Próza

> Próza

>		Povídky

> Fejetony

> Úvahy

> Pohádky

> Životní příběhy

> Cestopisy, reportáže

Následující

Předchozí

Následující

Předchozí

Následující

Předchozí

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.

Žena a chlapec z kolekce Črty
Autor: Laurent Cellier (Občasný) - publikováno 2.7.2009 (13:41:56)

další>

Stačí napřáhnout ruce a vklouzne jí do náruče. Stulí se a s přimhouřenýma očima vychutnává každý dotek, každé polaskání. Aspoň z počátku. Poznenáhlu do jeho života vklouzne malá slečna. Nenápadně pronikne do jeho snů, aby je vzápětí naprosto ovládla svojí čarovnou mocí. Zpočátku kradmo, později vehementněji, bude hoch pokukovat kamsi stranou – tam, kde zprvu nepozorovaně, následně zřetelněji, se vetře do jeho života někdo jiný. Ne vždy to však bývá půvabná dívenka. Někdy k pohoršení všech, a dokonce i něho samotného, učaruje mu chlapec. Co mu osud nadělil do vínku? Dívku, chlapce? A máminu náruč vymění za jinou. Ne, není to zčistajasna, ale krůček po krůčku…

Zastávka autobusu a maličký hoch, který zatím nepoznal tíhu školní brašny, ale už není prtě. „Půjdu do školy!“ pyšní se. Ještě několik málo měsíců a bez ohlédnutí opustí svět povinného spaní po obědě.

A s ním máma hrdá na půvabného kloučka, který je její. Právem. Zatímco ta schází po schodišti, on v nestřeženém okamžiku vymaní dlaň z a hbitě se proplétá zábradlím.

Taková báječná prolézačka, bleskne mu myslí. Odpovědí je mu pohoršený pohled a odsudek z milovaných rtů. Kolikráte se jeho tváře nebo úst slastně dotýkaly!

„Když jdeš se mnou, musíš stále něco vyvádět?“ slyší klouček. „Každý to obchází. Jen ty ne!“ durdí se žena. „podívej, zase ses umazal.“

Chlapec bez pohnutí stojí se zakloněnou hlavou – upřený zrak plný pokory. Horlivě přitakává a ani na moment se neodvrací od káravého pohledu. Způsobně stojí a je nejhodnější na světě. Pro ni.

Znechucena zdržením, kde ten autobus je? vztáhne k němu ruku. Jdeme na jiný, pohoršuje se v duchu. Hošíkova dlaň přeochotně vklouzává do její. Ale sotva postřehne, že se navrací směrem k domovu, nenápadně se vymaní a znovu jako hádě se proplete železnými trubkami . Je to tolik lákavé! No řekněte?! A odzbrojující pohled plný pokory míří vzhůru a třpytící se ohníčky v očích. Vzepřel jsem se. A zvítězil!

Plácni mě, já to vydržím, staví na odiv s odzbrojující bezprostředností.

Žena a chlapec, máma a syn. Dvojice stará jako lidstvo samo. Kolik podob má láska dítěte k té nejmilovanější – mamince, mámě, mamce, mamulce? Vztah někdy vřelý, jindy vlastnický. Vždyť je její, jen a jen její. Ne, nevlastní ho, ale patří jí, protože sám po tom prahne. A za to splácí tím nejcennějším co má – sám sebou.

A on? Je jiný? I on majetnicky poměřuje každý pohled, každý úsměv, o který se ta podělí s někým jiným. Třeba s bratrem nebo považte, darovat jej ,ségře - ta je tátova!‘,Nejsou lepší než já!' žárlivě mu klokotá hlavou, sotvaže se ti dočkají polaskání a on ne. Nepatřilo mně? Nemá ho, či ji, raději? Ačkoliv i je má rád... Moc! Přeci všichni jim patříme a oni nám...

Víš co? Prohodíme si je? Spiklenecky mrkne na sourozence. Jo? Já tátu a ty mámu!

Poznámky k tomuto příspěvku

Lamarski (Občasný) - 2.7.2009 > Hezký příběh o netradiční dvojici:) Zajímavě popsané myšlenkové pochody chlapce (možná by byl zajímavý konflikt myšlení chlapce vs. myšlení matky, protože oba mají úplně jiný pohled na svět). Hned jsem si vzpomněla na jednu poznámku známé, že děti jsou buď čisté, nebo šťastné:) Všimla jsem si, že ve větách často používáš věty vložené, a to někdy trochu zbytečně. V jednoduchosti je krása a nemusíš se trápit s interpunkcí. A poslední postřeh - neběžné použití jazykové stavby vět nebo jednotlivých slov (kolikráte; sotvaže se ti dočkají polaskání; o který se ta podělí s někým jiným; že se navrací směrem; apod.) na mne to působí tak nějak staromilsky, ale asi to bylo záměrem - což bylo splněno.

		<reagovat

Laurent Cellier (Občasný) - 2.7.2009 > Děkuji:-)) Tohle je úvodní povídka k povídce složená s několika črt, které by měly společné Ženu a chlapce. Spíše to je pokus zachytit drobné příhody, které člověk potkává, aniž si je uvědomí a přitom v sobě mají dost poezie a jsou laděním do určité míry jedinečné, přestože se mnohokráte opakují v různých oběnách. Ostatně se dotkla dalšího nešvaru? nebo naopak? Mojeho psaní .... to je to, o čem hovoří "proč se snažíš psát tak vznešeně, když běžně píšeš i normálně:-)) staromilství, nějak do mě vklouzlo s Baludinem:-))) asi je čas se ho i odnaučit (kolikráte...). Holt si budu muset pořídit vypínač nebo přepínač? mezi stylem psaní:-))) ale když člověk je si toho vědom, pak zcela jistě si ho pořídí:-))

		<reagovat

Lamarski (Občasný) - 2.7.2009 > Doporučila bych psát malé fejetony.

		<reagovat

	Laurent Cellier (Občasný) - 3.7.2009 > Lamarski> Nevím, součástí kurzu, který nyní absolvuji jsou, ale momentálně mě spíš stále zajímají povídky a novely. Moho se zeptat, co by mi přinesli? (Jinak nejsi první, kdo mi doporučil právě fejetony... jen já nevím o čem a pro koho, mě osobně neoslovují.)

		<reagovat

	Lamarski (Občasný) - 3.7.2009 > Laurent Cellier> Techniku a schopnost zaujmout čtenáře. Je smutné, že jsou fejetony upozaďovány, každý chce psát jen povídky. Přitom fejeton prokáže víc, zda na psaní povídek autor má nebo ne. Přitom u fejetonu můžeš vtipně zpracovat zdánlivě nevýznamné, ale zajímavé téma. Např. všední věci vykreslíš v novém světle a výhodou je, že využiješ svých vlastních úvah nebo přidáš svůj zážitek. Soustředít se pouze na povídky je velice úzkoprsé:)

		<reagovat

	Lamarski (Občasný) - 3.7.2009 > Laurent Cellier> Co by ti přinesl? Techniku a schopnost zaujmout čtenáře. Je smutné, že jsou fejetony upozaďovány, každý chce psát jen povídky. Přitom fejeton prokáže víc, zda na psaní povídek autor má nebo ne. U fejetonu můžeš vtipně zpracovat úplně nevýznamné, ale zajímavé téma. Např. všední věci vykreslíš v novém světle a výhodou je, že využiješ svých vlastních úvah nebo přidáš svůj zážitek. Soustředit se pouze na povídky, je velice úzkoprsé:)

		<reagovat

	Laurent Cellier (Občasný) - 3.7.2009 > Lamarski> Trochu budu oponovat, nyní co se týká různých kurzů letí různé scénáře a publistické novinářské žánry (tj. včetně těch fejetonů). Důvod proč mě nyní skutečně zajímají povídky je několik, ale hlavní je, že na podzim jsem se přihlásil na víkendový kurz povídka, novela, román, takže do té doby, potřebuji povídky a vše kolem nastudovat:-)) Jinak v tom současném kurzu, jsem přeskočil všechny lekce před povídkami a přeskočil pořadí a po napůl dobře napsané reportáži (mělo by přijít oprava), měly přijít právě fejetony. Co se týká povídek, tak já (vyjma Baludina) téměř všechny, co jsem pssl a za poslední rok, jsou spíše o zachycení určitého výseku, který jsem spatřil (Oliver, Žena a chlapec...), klasickou povídku jsem nepsal přes rok.

		<reagovat

	Laurent Cellier (Občasný) - 3.7.2009 > Lamarski> Ale určitě se chystám v prosinci jak k reportáži, tak i fejetonům vrátit. Hodlám si projít všechno, včetně těch scénářů.

		<reagovat

	Lamarski (Občasný) - 3.7.2009 > Laurent Cellier> No můj názor na kurzy tvůrčího psaní jsem již psala. A vyčerpala tak úplně vše, co jsem říct mohla. Takže popřeji hodně štěstí a nápadů.

		<reagovat

Laurent Cellier (Občasný) - 3.7.2009 > Odpověděl bych i na to závěrem své reportáže, jak se naučit psát: Závěrem bych uvedl slova Leonarda Medka, který v časopisu „Pevnost“ v radách pro začínající autory uvedl jednu myšlenku: Jednou z cest jak se naučit psát představují všelijaké workshopy (kursy tvůrčího psaní) a specializované školy; ke všem těmto prostředkům mám jednu velikou výhradu, a sice že se v nich lidé sice opravdu naučí psát, jenomže všichni stejně. Ne, že z nich nevzešla spousta dobrých autorů, ale všimněte si jednoho – většinou začali být opravdu dobří teprve tehdy, když se z jeho zažitých kolejí vymanili… Takže mi z toho plyne. Ano, určitě mě něco naučí, ale abych se vyvaroval toho druhého, ponechat si svoji individualitu a vyzkoušet více různých lektorů i přístupů. Ale osobně si myslím, že nejvíce se člověk naučí psaním, pokud chce.

		<reagovat

Quotidiana (Občasný) - 3.7.2009 > já bych řekla, že nejlepší, co můžeš udělat je hodně číst a to hodně dobré moderní prózy a všímat si toho, že drtivá většina autorů nepoužívá v pseudojazyk z předminulého nebo jakého století a v takovém množství (vzhledem k délce textu) klišovitá slovní spojení (zrak plný pokory, káravý pohled, vymanit dlaň, pohoršený pohled, slastné doteky, třpitící se ohníčky v očích) tahlenta cvičení na stylizaci a pod. jsou dobrá na procvičení slovní zásoby, ne na naučení se psát dobré texty... ten talent člověk buť má, nebo nemá.... techniku tance nebo zpěvu se taky můžeš naučit, ale pokud v sobě nemáš ten "drive", bude to pořád jen dobře technicky zvládnutá věc, ne umění co chytne za srdce...		Body: 4

		<reagovat

	A.x.e.l (Občasný) - 3.7.2009 > Quotidiana> Souhlasím s tím že ,škola na psaní' zní divně, ale jinak má každý srdce někde jinde

		<reagovat

	Laurent Cellier (Občasný) - 3.7.2009 > Quotidiana> V podstatě, čítával jsem všechno, souhlasím, že většina autorů nepoužívá pseudojazyk z předminulého století, na klišovitá spojení se zamyslím, třebaže některá v tomto kontextu v tuto chvíli ani nevím čím bych plnohodnotně nahradil - netvrdím, že to nejde. Z druhé strany třeba Merle dědictví odsů se v překladu objevuje (Item, přemyšlování ... přestože v Malevilu je vůbec nepoužil, řada podobných slov se objevuje v odborných historických textem, ke kterým jsem poněkud tíhl). Vzhledem k tomu, že mě asi rok drží Baludin (fantasy) čtu nyní hodně právě jí od nejuznávanějších autorů (upřímně řečeno, je jich i dost, co se číst nedají - aspoň pro mne, ale své čtenáře a nemálo mají). Smysl kurzů je ukazovat chyby, stejně jako kritiky, proto se jí nevyhýbám, ale neznamená, že ji automaticky akceptuji. Nejprve ji musím pochopit a bu´d se sní ztotožním , nebo ne. je otázka, jestli mě bude stejným způsobem kritizovat řada lidí nebo ne. žena a chlapec je přesně dané téma: Zachytit všední, běžný okamžik a vytvořit k němu krátký příběh, který v tom krátkém čase se udál. Ano, je to cvičení, ale v tomto případě se spíše jednalo o cvičení, nalést v šedém davu příběh a zpracovat ho. Aspoň to byl můj záměr (prostě jsme si chtěl ověřit, jestli takové příběhy jsem schopen vnímat a napsat tak, aby někoho oslovily). Jak jsme psal výše, je to jedna z črt , ze kterých má vzniknout povídka s tímto tématem.

		<reagovat

anae (Stálý) - 3.7.2009 > citlivá črta ... muži už od mala milují celým tělem i duší ...		Doporučil

		<reagovat

	Laurent Cellier (Občasný) - 3.7.2009 > anae> První velká láska každého muže, který se kdy narodil, je přeci máma:-)) A do puberty zcela určitě.

		<reagovat

	anae (Stálý) - 3.7.2009 > Laurent Cellier> láskou každého muže ne, znám muže, kteří své matky od dětství nenávidí (alkoholičky, matky dusící opičí láskou, zlé matky bez citu atp. ... i když i ty syn často umí milovat a omlouvá je ... ale většinou v pubertě začne nenávidět)

		<reagovat

	Laurent Cellier (Občasný) - 3.7.2009 > anae> Souhlasím, ale ten kluk měl tak 4 roky. To co píšeš u některých nastává později. Myslel jsem to samozřejmě obrazně s nadsázkou, ale malé děti své rodiče milují (by´t u dětí zřejmě na místě je spíše použít slovo mají rády), mámu o to víc.

		<reagovat

čtenář pipi - 3.7.2009 > kolik je Vám let?

		<reagovat

	Laurent Cellier (Občasný) - 3.7.2009 > čtenář> Řekl bych, že je tu dost lidí, kterým bych dával jako dítěti pusu na dobrou noc:-)) Ale Marii Terezii nepamatuji:-))

		<reagovat

le.papillon (Občasný) - 3.8.2010 > Krásný příběh, oslovil. :o)		Doporučil

		<reagovat

Laurent Cellier (Občasný) - 4.8.2010 > děkuji

		<reagovat

Zrušit obrázky Zrušit větvení

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku

Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku

<jméno

e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je čtyři + šest ?

Napsat autorovi (Občasný)

	0 0 (1) 4
	0 0 (1) 4

	další

Addictive Zone Orbital Defender Game