Nástupiště plné lidí. Někteří nervózní - už aby to jelo! Jiní lhostejní… Co znamenají ty dvě, tři minuty prodlení proti věčnosti? Muž, chlapec a děvče. Možná otec nebo strýc něco rozvážně těm dvěma sděluje. Děvče, jejíž dětství zůstalo v nedávné minulosti, ale její paže již zcela samozřejmě poznaly opojnost chvíle, kdy se vinuly kolem krku milého a svými rty, ne ponejprv, setřela pel chlapecké cudnosti.

Holčina, spíše žena na rozhraní dívky, vědoma si své důležitosti, přikývne.

Ten chlapec na nástupišti tam stojí tak nějak samozřejmě, ne, už není poslušný malinký špuntík, předvádějící svou důležitost při každém slově dospělých. Kulaté brýle a jemná tvář, vypadající, jako by z obrazovky Mach sestoupil mezi všední lid. Jen to sluchátko zůstalo v nedávné minulosti. O dva či tři roky. Asi už ho dávno ztratil, jako my všichni, kteří jsme přestali věřit pohádkám. Jak krátká doba pro nás a věčnost pro ty, kteří se vznášejí na perutích svého dětství.

Příjezd vozu. Chlapec se se samozřejmostí dospívání prodere tím davem, aby byl první. Sedá se u okna a ta dívka – žena, si sedne přes uličku. Tak nějak zvláštně po ní pokukuje. Je mezi nimi jakési srozumění? Sotva jsou však sedadla mezi nimi zaplněna a není možnost, aby seděli vedle sebe, chlapec vyskočí a pro ty nezajímavé se tváří ustaraně. Ano, obětuje se. Tři rychlé krůčky a té dívce vklouzne na klín. Ona na to čekala! Sotva se o ni zapře a dokonce hlavu nakloní na druhou stranu, přivine ho k sobě. Ochotně se podvoluje jejím rozmarům. Bez uzardění přijímá dotyk rtů na svém krku. První, rychle následuje druhý. Je to pro ně tak samozřejmé, jako že po noci následuje den. Ničím se nezpěčuje, nic neobvyklého pro něj.

V tom mi došla jejich zvláštní hra. Není malý, aby sám vklouzl dívce na klín a ještě nedosáhl na okamžik, kdy bude jako muž či mládenec v jejím objetí. Proto ta hra. Každý si sedl zvlášť a až sedadla budou zaplněna, on se milostivě uvolil usadit se na její klín a přijímat podle její libovůle dotyky rukou, rtů. Možná milující bratr, ale stejně tak možné, malý milenec vědomý si svého půvabu, který velkomyslně sám odevzdává. Kdo ví.