Stále někam odcházíš, říká mi 

rotace myšlenek představ 

operuje bez nástrojů ve vnitřních světech

 

Nechat je padat padat povstávat

být nad nimi pozorujícím kroužením

viditelným srůstem 

doteku a zdánlivého skutečna

 

Čím jsi mi tělesně je plnost

překrývající vytříbenou mozaiku krve, kostí, šlach a pachů

konkrétno které nedokáže hovořit a trpí

nedostatkem svého přesahu

 

K tomu se pojí s hlasem slyší se v nádechu

chvěje vnímatelným tvarem (z prázdnoty)

jak obruč jemně zvučící na těle gymnasty

 

nejde ti sdělit šířku zpěvu

délku pozemského tance

dotknutí, byť i jen pohledem, je vždycky zároveň

                                                                      neviditelné   

prostírá kolem i do sebe veškeré

touhy, strach, city i náladu

 

Konečně mysl, nejčistší nejšpinavější břitva

nikdy dost jasná nikdy dost ve střehu

nikdy dost věrná dost v sobě uvolněna

 

až do chvíle, kdy přirozenost v ní

sama se nalezne a všeho pustí 

hlas i tělo s ní spojí se

beze střehu a přeci...ve všem bdící

nahota dětského přítomna a smíchu

kterou se přichází...

 

Rozdělené půlené i na tříšť

bez námahy propustí vše 

k souladu